Blairův volební rok

27. leden 2005

Každý politik, ostatně jako každý hráč, by měl vědět, jaké karty drží v ruce a co by s nimi chtěl dosáhnout. V případě předsedy vlády Jejího Veličenstva Alžběty toho jména druhé ale samotná znalost karet a cílů hry nemusí stačit. Tony Blair se blíží k závěru svého druhého volebního mandátu v čele vlády a má dostatek politických zkušeností, které jsou v jeho případě výhodou i zátěží zároveň.

Výhodou proto, že už zná dokonale terén,v němž se pohybuje, i kvality svých soupeřů. Nevýhodou proto, že Blairovým největším nepřítelem je jednak on sám a jednak nikoli jeho političtí rivalové, ale cíle, kterých chce dosáhnout. Parlamentní volby se musí v Británii ze zákona konat nejpozději na jaře 2006. Protože ale vláda má právo vyhlásit konkrétní datum do jisté míry podle vlastní úvahy, jako nejpravděpodobnější termín pro Blairův boj o třetí volební vítězství se jeví už začátek letošního května.

Ačkoli boj o parlamentní většinu bývá největším měřením sil, pro britské labouristy bude asi nejmenším problémem. Největší soupeři, konzervativci, dosud nesplnili dvě důležité podmínky, aby mohli doufat, že se po letitém půstu vrátí k moci. Jejich nový předseda Michael Howard se nestal charismatickým vůdcem, který svým výkonem strhává nerozhodnuté voliče. Toryové navíc dosud nenašli témata, kterými by dokázali zaujmout. Proč? Protože to hlavní, co většina britské veřejnosti Blairovi vytýká, je podpora amerického zásahu v Iráku, a přesně toto je jediný bod, ve kterém se konzervativci s Blairem shodují.

Když se ale podle průzkumů veřejného mínění zdá, že labouristé mají třetí vítězství za sebou takřka v kapse, tak proč u všech všudy by si měl předseda vlády dělat starosti? Protože hlavním tématem, o které může klopýtnout, je Evropa. V prvé řadě proto, že volby by mohly dopadnout jinak než podle dosavadních předpokladů, kdyby se v několika týdnech před nimi začalo diskutovat o dalším vývoji Evropské unie. Potom by toryové mohli začít získávat politické body. To platí tím spíše, že pod tlakem zastánců úplného vystoupení Británie z Evropské unie sdružených ve Straně pro nezávislost Spojeného království se vytrácí dřívější evropská rozpolcenost toryů.

I když labouristé volební potíže překonají, tak ty hlavní starosti Blairovi teprve nastanou. Již před časem voličům slíbil, že dostanou příležitost rozhodnout, zda Británie přijme evropskou ústavní smlouvu. Referendum je jistě výborná příležitost, aby lid dostal možnost vyjádřit se k důležitému politickému tématu. Jako každý instrument má ale vedle předností i své nevýhody. Například, když voliči svým hlasovacím lístkem vyjádří názor na jinou otázku než, která byla položena, jejich rozhodování bývá často podmíněno spokojeností, či nespokojeností s právě úřadující vládou.

Paradoxně to bude ale nejspíše Blair, kdo se pokusí nejasností spojených referendem využít ve svůj prospěch. V Británii převládá odhad, že když labouristický premiér potřetí uspěje ve volbách, pokusí se udělat z referenda hlasování ne o nové smlouvě, ale o tom, zda má Británie zústat v Evropské unii. Chystá se snad Tony Blair ve vlastním zájmu manipulovat diskusí o evropské ústavní smlouvě? Ano i ne zároveň. Čistě právně vzato, lidové hlasování o evropské ústavní smlouvě nebude rozhodováním, zda setrvat, anebo vystoupit z Evropské unie. Domyslíme-li ale důsledky odmítavého postoje, může se ukázat, že příměr s vystoupením z unie nemusí být přitažený za vlasy.

Co se dá očekávat, když jeden nebo jen pár členů evropskou ústavní smlouvu nepřijme? Pokud těch, co ji přijmou, bude více než dvacet, mohou se rozhodnout, že nebudou na váhavé čekat. Budou se chtít zařídit po svém, začnou posilovat integraci jen mezi sebou a zbývajícím nabídnou, že se mohou spokojit s volnějším napojením. Protože tak jako odpůrci evropské ústavní smlouvy si podrží právo ji nepřijmout, stejně tak si ji její stoupenci mohou nárokovat další integraci všech, kdo o to mají zájem. Uvnitř Evropské unie v dnešní podobě by mohla vzniknout ještě jedna. Kdo chce, může louskat integrační hlavolam: Lze v jedné, možná vyprázdněné unii zůstat a zároveň ztratit možnost ovlivnit většinu těch, kteří si udělají pro sebe přijatelnější unii?

autor: Adam Černý