Bezplatné cestování poslanců a senátorů

Ať už bude nakonec spor rozhodnut jakkoliv, nikdo na tom ani nezbohatne, ani nezchudne. Soukromým dopravcům jistě neudělá díru do rozpočtů případná povinnost tu a tam přepravit nějakého toho řadového poslance, který má smůlu, že nemá nárok na služební auto. A enormním zatížením státního rozpočtu také nebude, když některý ze senátorů bude vymáhat náhradu za jízdenky, které musel zaplatit podle rozhodnutí soudu pro Prahu 1 soukromým dopravcům.

Jde ale opravdu o princip a ten má dvě hlediska. Za prvé samotnou záležitost bezplatné dopravy ústavních činitelů. Jde zajisté o dost nestydatý pozůstatek minulých časů, kdy vše patřilo všem a kdy všemocný stát prostě mohl sám sobě nařídit neodůvodněné výhody pro tu či onu profesní skupinu, kterou právě preferoval.

V otevřené společnosti, kde jsou různé formy vlastnictví a kde je také normální podnikat na vlastní účet, je to anomálie. Stát může jistě podnikatelům nařídit různá omezení, ale vždy je nutné se ptát, je-li to ve veřejném zájmu. Bezplatné cestování vyvolených je obhájitelné stěží, naopak, lidé jsou citliví na neoprávněné výhody mocných.

Ale druhý aspekt. Jak je vůbec možné, že zákonodárci nechali věci dojít až tak daleko a už dávno, tím spíše, že tak stále slibují tuto podivnou výhodu nezrušili. Klidně přihlížejí tomu, že jedna firma a pár jejich kolegů mají výbornou a v tomto případě zcela oprávněnou možnost se docela dobře zviditelňovat. Poslanci se dokonce neváhají hádat s obecními politiky, kteří chtějí zákonodárce bez jízdenky vykázat z městské dopravy.

Věc řeší soud, dokonce Ústavní, který nicméně učinil jediné, co mohl, v podstatě potvrdil verdikt obecného soudu, když se odmítl stížností zabývat.

Tohle totiž opravdu není rozpor s Ústavou, to je rozpor se samým základem dobrých mravů a je to už spíše k smíchu. Poslanci a senátoři by bez dalších průtahů a bez soudů měli svou bezplatnou výhodu zrušit, jinak budou pro smích sami.