Aurum potabile
„Neboť zlato (kdo by o tom pochyboval) je dokonalá bytost vykazující něco z nebes, odolávající ohni a zůstávající pořád stejné a nezničitelné žádným pokusem.“ Tak argumentoval Andrea Bacci (1524-1600) proti četným tvrzením, že je možné právě ze zlata připravit roztok, aurum potabile, poživatelné zlato, preparát s údajně mimořádně zázračnými léčivými účinky.
Víra v existenci takové látky byla staršího data, výrazně však ožívala v 16. století, kdy již byla běžně používána lučavka královská, směs kyseliny chlorovodíkové a dusičné, která zlato rozpouští. Tento kov totiž vzdoroval ostatním rozpouštědlům jakož i fyzikálním vlivům jako je vysoká teplota. Od těchto pozorování vedla zkratka k úvaze, že pokud je zlato takto „nesmrtelné“, zdánlivě nezničitelné, pak podané ve vhodné formě by patrně mohlo být prospěšné i člověku, sice ne ve smyslu nezničitelnosti, ale jako mocný lék. Bacci patřil svým záporným postojem spíš k výjimkám.
Ve skutečnosti se tento italský učenec zajímal živě hlavně o rostliny, konkrétně o vinnou révu, a produktem jeho zájmu byl spis De naturali vinorum historia z roku 1595. Bylo to jedno z nejvýznamnějších pojednání o vínu, kde nechybělo ani poučení o jeho podávání. Bacciho zájem o víno byl dlouhodobý a nutno přiznat, že ho jeho okolí žádalo o radu na toto téma spíš než na názor na poživatelné zlato. Již roku 1567 dostal tento vědec stolici botaniky na římské univerzitě La Sapienza a roku 1586 přijal místo papežského lékaře u dvora Sixta V.
Negativní postoj k poživatelnému zlatu byl spíš výjimečný; o výrobu tohoto zázraku se pokoušel například Bacciho krajan Angelo Sala (1576-1637), učenec jenž nevěřil v alchymickou transmutaci kovů. Podobně to zkoušel Němec Johann Glauber (1604 ─ 1670), jenž stál na pomezí alchymie a chemie. Hledal kámen mudrců, ale současně vyráběl chemikálie na prodej, čímž financoval svoje alchymické pokusy. Jeho osoba dokládá, že zájem o aurum potabile byl živý ještě ve druhé polovině 17. století. Roku 1600 vydal další německý učenec Hieronymus Reusner rozsáhlý spis, v němž zaznamenal různé metody přípravy poživatelného zlata o němž uváděl, že ho mnoho lékařů chválí jako jedinečný prostředek podávaný tehdy, kdy je nutné celkové posílení těla, nebo jako lék na různé nakažlivé choroby a při epidemiích.
Zlatý „koktejl”
Naznačme jen něco z jeho díla. Někteří prý namáčejí lístkové zlato v citrónové šťávě a potom roztok destilují. Zbytek v destilační baňce, kde je zlato, míchají s krétským vínem a s jablečnou šťávou. Jiný postup je méně jasný. Med smíchaný se solí se má vařit až se objeví pěna, načež se destilací oddělí kapalina. Tuhý zbytek, snad dokonce vyžíhaný, se smíchá s cukrem, a po další destilaci se získaná kapalina spojí s předchozí, přidá se lučavka královská a v této směsi se rozpouští vyžíhané zlato. Ovšem některé prameny uvádějí ještě podivnější návody. Podle jednoho z nich se má z vína oddestilovat jeho quinta essentia, pátá esence, tedy alkohol, k němuž se přidá „bílý cukr“. Snad je míněn rafinovaný. Dál je třeba smíchat lístkové zlato s medem, směs nechat ztuhnout, a tento produkt se pak má rozpustit v předchozím. Není jasné jak by se za těchto podmínek rozpouštělo zlato, ale vzhledem k pokračování návodu je taková otázka vcelku bezpředmětná. Měl se totiž přidat jemně rozemletý roh jednorožce ...
Zatímco nám dnes mohou tyto návody připadat úsměvné, pomineme-li fakt, že se takové preparáty někdy opravdu podávaly nemocným, v době, o níž píšeme, se o poživatelném zlatu diskutovalo vážně na vědecké úrovni. Podle těchto úvah vděčí zlato za svou mimořádnou stálost jistým „vnitřním kvalitám“ a právě ty měly mít uvedené medicínské účinky. Otázka tedy zněla, jak se dají tyto kvality uvolnit z kovu, který tak dobře odolává všem možným vlivům? Někteří učenci proto nazývali „šílenými destilátory“ ty, kdo destilují kovové zlato s různými přísadami, protože prý je nejdřív potřeba učinit zlato těkavým. Jenom tak mohou jeho „duchové“ a „skryté kvality“ přejít z kovu do vhodně volené směsi.
To však nezjednodušovalo situaci. Německý učenec Andreas Libavius (kolem 1550-1616) měl jasno – zlato prý může předat svoje kvality tím, že je předá svými parami nebo že vyvolá na dálku takové kvality v jiném objektu, v němž byly dosud skryté. K případným parám zlata jen připomeňme, že tento kov vře při 2808oC. Aby se nějaký přenos kvalit uskutečnil, je podle Libavia zapotřebí oheň, „neboť zatímco je páleno a taveno, musí být zlato ohněm ovlivněno a jím zcela prostoupeno. A jak jinak se to může odehrát než skrze dohodu duchů? Povaha ohně musí být duchovní. Tento [oheň] žene svého ducha do ducha zlata a vyráží ho vzhůru, takže on padá silou na dílo [produkt procesu] a stává se účinným v určeném předmětu [léčivém preparátu]“. Nebyla to rada z nejlepších; obtížně jí rozuměli i současníci, protože pojem „duchovní oheň“ byl i tehdy vágní, ale pro nás dobře ilustruje myšlení té doby.
O „auru potabile“ jsme s prof. Vladimírem Karpenkem hovořili v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 25. 6. 2010.
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
