Atentáty

Mnohé jejich argumenty možná budou znít i docela rozumně a za normální situace by se s nimi dalo věcně diskutovat. Jenže diskuse, podpořená zákeřnými výbuchy, namířenými proti civilistům, se dá vést stěží. Teroristé, kteří neváhají obětovat cizí lidské životy, tím kromě toho, že způsobí utrpení, také diskreditují myšlenku, za niž údajně bojují.

Neboť i kdybychom chtěli jakkoli polemizovat na téma britské účasti na způsobu boje proti terorismu, jehož symbolem je americký prezident George Bush a kdybychom i uznali argumenty antiglobalistů a odpůrců americké zahraniční politiky, přece to ani trochu neospravedlňuje počínání ozbrojenců, kteří náhodným výběrem a s pomocí principu kolektivní viny zavraždí a zraní náhodně vybrané osoby.

V tomto smyslu je svět nedělitelný a kdykoli se totéž stane na kterémkoli místě planety, svět by to měl tvrdě odsoudit. Pokud totiž teroristé hledají publicitu a spoléhají na tiché či otevřeně sympatie v některých zemích, měli by vědět, že se dočkají opaku.

Proto je tak důležité, aby v tomto etickém konfliktu se i Česká republika jasně postavila na stranu civilizace, proti těm, kteří ji chtějí zničit. A to také bez ohledu na to, jaký názor mají její občané i politické reprezentace na nuance americké i britské zahraniční politiky. Odsoudit teror a zmaření nevinných lidských životů neznamená přece ještě přihlášení se ke všem jejich aspektům.

Česká politika a čeští politikové obecně dlouhodobě podceňují symbolická gesta, která souvisí s určitou mírou ztotožnění se jak se společenstvím, tak i s vlastní státní a národní identitou. Český národ nemá a ani nemůže mít velmocenské ambice řešit světové konflikty, avšak má určitý intelektuální a morální potenciál, kterým si vždy vynahrazoval nedostatek reálné síly. Proto by čeští politikové, ale také další představitelé veřejného života neměli mlčet.

České republice bývá občas vytýkána ve vztahu k velmocím dvojaká politika a také provinční postoj, shrnutý do věty, když se do ničeho nebudeme plést, nic se nám nestane. A když se nám něco stane, nikdo nám beztak nepomůže. Je to bohužel postoj, ne zase ta neracionální, vyplývající z neblahých historických zkušeností.

Přesto existují i malé země, které také nemají reálnou sílu, které se ale snaží právě svým postavením zprostředkovat řešení velkých konfliktů. Připomeňme jen norské tiché a nanejvýš decentní angažmá v palestinsko - izraelském konfliktu.

Spravedlivě řekněme, že také Česká republika se v míře, odpovídající jejím možnostem, angažuje v mezinárodních konfliktech, ať už v bývalé Jugoslávii nebo v Iráku. Snad ale přece jen chybí jistá větší symbolika přihlášení se k civilizovanému světu. Dějiny české politiky, jak už bylo naznačeno učí, že každý dobrý skutek v tomto směru bude po zásluze potrestán.

Jenže možná už je načase tento začarovaný kruh rozetnout a tento strašný červencový londýnský den k tomu dává příležitost.