Apolena Rychlíková: Rodina jako základ státu? V případě, že jste chudí lidé v ekonomických problémech, to platit nemusí
„Důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry,“ rozhodl Nejvyšší soud v roce 2011. A dodal tehdy, že je vždy třeba využít jiných možností, jak zabezpečit dítěti odpovídající bytové či materiální podmínky, jako například součinností orgánů veřejné správy a samosprávy či jiných státních orgánů.
O více než dekádu později se však praxe, která rozbíjí chudé rodiny jen proto, že jsou chudé, o tolik nezměnila. A to i přesto, že odebírání dětí má být používáno jen v krajním případě – jde totiž o opravdu radikální zásah do života všech zúčastněných.
Čtěte také
Současný stav popisuje analýza datové novinářky Kateřiny Mahdalové pro Seznam Zprávy. K odebírání dětí ze sociálních důvodů dochází u některých rodin nadále. Doplácí na to – samozřejmě – ti nejzranitelnější. Chudé a ohrožené děti, kterým není umožněno vyrůstat ve své rodině, a budovat si tak důležité životní vazby.
Mezi nejčastější a procentuálně nejvíce zastoupené důvody pro odebírání dětí dle dostupných dat ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva školství patří: zanedbání základních potřeb dítěte, obtíže rodiny v oblasti bydlení a problémy v oblasti vzdělávání. Tyto tři důvody je přitom možné označit do jisté míry za ekonomicko-sociální, a tedy i řešitelné.
Praxe rozbíjení rodin
Čtěte také
Pokud se nebavíme o ohrožení bezpečí dítěte, což je naopak závažný důvod pro zásah OSPODu. Pokud však jde primárně „jenom“ o nedostatečné sociální a ekonomické zázemí a problémy, které z něj plynou, je třeba jednat jinak a rodinám nabízet pomoc. A také: důsledně se zaměřit na prevenci.
Stejně jako drtivá většina problémů má i chudoba své – často velmi komplikované – kontexty. V nich je třeba zmiňovat takové oblasti, jako je zadlužení důsledkem exekucí, dědičnost sociálního vyloučení (která je v Česku jedna z nejvyšších v Evropě), energetická nebo příjmová chudoba, jež se podepisuje na kvalitě života chudých rodin a samozřejmě také krize bydlení.
Ta, jak je známo, nejhůře dopadá právě na lidi na okraji a odborníci po léta bijí na poplach, že vyrůstání v nekvalitním bydlení – od ubytoven po azylové domy nebo jiné formy skrytého bezdomovectví – je pro děti zdrojem traumat a na ně navázaných problémů.
Čtěte také
I přesto se v Česku nikdy nepodařilo prosadit schválení zákona o sociálním bydlení, který by obce zavazoval k větší ochraně zranitelných skupin před ztrátou bydlení nebo pádu do zastřeného bezdomovectví.
Jen málokterá situace musí být tak traumatizující, jako rozpad rodiny – pro děti i pro rodiče. A je jasné, že nemá smysl chybu hledat u pracovnic a pracovníků OSPOD, pro ně je totiž nutnost odebrat dítě vždy tou poslední a zároveň extrémně nepříjemnou a bolestivou zkušeností.
A navíc: občas zažívají opravdu velmi náročné situace. Nadto do celé problematiky negativně vstupují i regionální nerovnosti a nedostatečné kapacity v oblasti sociální práce v místech, která jsou ekonomickými problémy zasaženy více.
Tak jak tak je třeba praxi rozbíjení rodin ze sociálních důvodů úplně zastavit – i kdyby šlo o jednotky případů, což nejde. A to nejen proto, že se jedná o ekonomický nesmysl. Tato praxe musí skončit hlavně kvůli samotným dětem. Čistě proto, že by nikdo neměl takto pykat za chudobu a z ní vyplývající problémy.
Autorka je publicistka a dokumentaristka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
