Analýza krajských volebních programů: Shrnutí

Zdrojem analyzovaných programů jsou webové prezentace českých stran a hnutí. Nelze vyloučit, že kandidáti přímo ve svých regionech posílají voličům do poštovních schránek propracovanější tištěné programy, než jaké představují v elektronické podobě na webu. Budou to ale spíše výjimky.

Internetové prezentace mají nejlépe propracovaná hnutí vzniklá kvůli letošním volbám, jako jsou například Severočeši.cz nebo Doktoři za uzdravení společnosti. Stydět se ale nemusí ani někteří z kandidátů na hejtmana ODS - v čele s jihomoravským Milanem Venclíkem, jehož multimediálně pojaté stránky jsou rozhodně oběma nohama v jednadvacátém století - a daleko předstihují vše ostatní, co letos český politický internet nabízí.

Na opačném konci spektra se nacházejí komunisté, jejichž volební programy jsou poschovávané na stránkách regionálních a občas i okresních organizací. Stále je ale aspoň někde nabízejí, což se nedá říci o většině malých celorepublikových stran: počínaje Dělnickou stranou a konče stranou Petra Cibulky s názvem přesahujícím prostorové možnosti tohoto komentáře.

Pojďme se tedy ještě jednou ohlédnout za letošními volebními programy - jako v předchozích dnech je seřadím od nejvyššího volebního čísla po nejnižší. Nedávám přitom návod, koho volit. Pouze komentuji péči věnovanou přípravě programů.

Sociální demokraté se nacházejí v permanentním napětí. Jejich stranické špičky rozhodly, že volby do krajských zastupitelstev pojmou jako referendum o nynější vládní koalici. Není to nic nového, před čtyřmi lety k volbám podobně přistupoval i nynější premiér. Pro sociální demokraty v krajích to ale znamenalo často obtížný úkol: jak se vymezit proti ODS, se kterou dosud ve čtyřech krajích vládli? Druhý problém spočívá v tom, že politici ČSSD sice v krajské kampani kritizují věci, které lidem vadí - poplatky počínaje a drahými potravinami konče - ale samozřejmě velmi dobře vědí, že kraje rozhodují o něčem úplně jiném. Sociální demokracie se tak dostává do pozoruhodné situace, kdy její reklamní kampaň absolutně nekoresponduje s obsahem volebních programů.

Občanští demokraté to mají jednodušší. Krajští lídři se jednak snaží vzbudit zdání, že jsou vlastně členy úplně jiné strany, než jaká vede vládní koalici, a jednak propadli po letech vládnutí jakémusi podivnému sebeuspokojení. Výsledkem jsou vesměs stručné programy nesené v duchu hesla "dokázali jsme, že to dokážeme". Pozorný čtenář v nich sice najde řadu nepravděpodobností a rozporů, ale modří kandidáti na hejtmany je mohou snadno odmávnout odkazem na své dosud bezproblémové vládnutí: "vidíte, jak nám to šlo, takže tak špatní zase nebudeme". A kdyby to nevyšlo, mohou případný neúspěch hodit na post-moravovské přetahovačky stranických špiček.

To Zelení vstupují do krajských voleb s čistým štítem: v žádném kraji se dosud na vládnutí nepodíleli. Mají přitom základní zkušenost parlamentní strany a k tomu řadu vlastních receptů, kterými se odlišují od většiny konkurentů. Je to znát především na přístupu k budování dopravní infrastruktury, kde jako snad jediná relevantní politická síla odmítají hurá-betonářské běsnění. I do volebních programů se ale promítl problém, který stranu řadu měsíců provází: programy Zelených oscilují mezi dobře míněným aktivismem a politickým pragmatismem.

Jakákoli ideologie se téměř vytrácí z programu lidovců. V moravských regionech, kde kandidují samostatně, se lehce přiklánějí ke svým klasickým prorodinným a provenkovským tématům. Už v jižních Čechách byste si je ale podle důrazu na dopravu klidně mohli splést s občanskými demokraty. Lidovci podle mého soudu v krajských volbách propásli možnost ukázat se jako tradiční strana s jasnými představami. V regionech přitom rozhodně mají na co navazovat.

Komunistické programy silně poznamenává skutečnost, že za osm let existence krajů KSČM nikde nedostala možnost přímo se podílet na jejich řízení. Proto slibuje, že bude prosazovat poměrné zastoupení jednotlivých stran v krajských orgánech. Spíše než slib je to ale zbožné přání - i když sociálními demokraty deklarovaný odpor ke spolupráci s ODS naznačuje, že by tentokrát komunisté nemuseli přijít úplně zkrátka. Dalším společným akcentem programů KSČM je poněkud nekomunistické zdůrazňování prvků přímé demokracie včetně myšlenky obecních referend.

Kromě stran zastoupených v Poslanecké sněmovně kandiduje do krajských zastupitelstev řada dalších koalic a hnutí - celkem jich je na šest desítek. Některým z nich jsem se tu věnoval v pondělí a úterý. Podobně jako celostátní strany staví i ony především na osobnostech, které za ně kandidují, a méně na původním neokoukaném programu. Výjimku z tohoto pravidla představují snad jen Doktoři za uzdravení společnosti a Nezávislí starostové pro kraj.

Když se ale na sliby obsažené ve volebních programech podíváte bez ideologických stranických klapek, budete možná překvapeni. V představách o směřování krajů se od sebe kandidující subjekty prakticky neliší. Znát jsou jen mírně rozdílné priority. Ty ale v každodenní praxi regionální politiky zřejmě půjdou stranou. Srovnání volebních programů zkrátka ukazuje, že pokud by šlo pouze o ně, může po víkendových volbách klidně vládnout každý s každým.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .