Amundsen versus Scott

1897 vyplouvá z Antverp pod velením barona Gerlacha loď Belgica s cílem prozkoumat vody v okolí jižního pólu. Na její palubě se setkává mladý norský poručík Roald Amundsen a americký lékař doktor Frederick Cook. První z nich podvede celý svět, dobude jižní pól a zahyne při záchranné výpravě na pomoc ztroskotané vzducholodi Italia. Druhý po svém návratu z Arktidy tvrdí, že dosáhl severního pólu, ale je odhalen jako podvodník, později je kvůli finančním machinacím uvězněn. Nyní ale společně zachrání celou výpravu, Amundsen se stane skutečným velitelem a vyvede Belgicu z ledového zajetí, Cook léčí mužstvo trpící anémií a kurdějemi masem a krví tuleňů a tučňáků.

V Anglii se konají závody plachetnic, vítězí mladý námořní důstojník Robert Falcon Scott. Clemens Markham tehdy pronese prorockou větu: "Ten mladík dobude pro Británii nový světadíl."

Sir Clemens Markham, prezident Royal Geographical Society, sní velký sen. Ví, že i v Anglii, kde mají zeměpisné objevy svou tradici, bude shánění peněz na polární výpravu těžké. Vede boj s úřady, novinami, finančními společnostmi a sežene část potřebných peněz. Vláda uhradí zbytek. Dá postavit loď Discovery a najímá posádku. Velitelem je jmenován korvetní kapitán Scott. Do polárních končin se dostane poprvé. K výpravě se připojuje přírodovědec Edward Wilson, později zemře společně se Scottem. Jedním z důstojníků je i šestadvacetiletý Ernest Shackleton. Zimu 1902 přečkává Discovery v zátoce McMurdo, v prosinci se Scott, Shackleton a Wilson vydávají na jih, vrátí se zdecimovaní mrazem a hladem, Shackleton trpí kurdějemi, později je poslán zpět do vlasti a Scott přečkává na jihu druhou zimu. Na nátlak admirality je však nucen příští rok Antarktidu opustit. Příště však půjde na pól.

V roce 1900 se ctižádostivý kormidelník z lodi Belgica setkává s Nansenem a sděluje mu svůj úmysl hledat Severozápadní průjezd. I on těžko shání peníze. Podaří se mu zakoupit vysloužilou jachtu jménem Gjôa, bere s sebou vybavení na pět let, dva roky mu trvají přípravy. Těsně před vyplutím z Kristianie má být loď z finančních důvodů zabavena, ale Amundsen rychle sežene posádku a za noci vyplouvá na moře. Probije se Severozápadním průlivem, po návratu už není tím neznámým důstojníkem. Čeká ho cesta na pól.

Logo|foto:Český rozhlas

Do hry ale ještě vstupuje třetí muž, Shackleton se uzdravil a hoří touhou se rehabilitovat. Malá tuleňářská loď Nimrod s šesnáctičlenou posádkou v lednu 1908 dorazí do Velrybí zátoky, ale led je tu rozlámaný, tak se uchylují do McMurdo. Shackleton sází na poníky, namísto na psy, jak doporučoval Nansen. Scott udělá stejnou chybu o tři roky později. Šest zvířat uhyne ještě před zahájením cesty, takže přesně v duchu Royal Navy potáhnou jeho muži saně sami. Počátkem ledna 1909 jsou necelých 160 km od pólu. Nacházejí se ale v tak zuboženém stavu, že Shackleton dává povel k návratu. Velké rozhodnutí velkého muže. "Říkal jsem si, že Vám bude milejší živý osel, než mrtvý lev," píše své ženě. Shackleton se domů vrací jako hrdina, jeho výprava neztratila jediného muže, navíc probádali Viktoriinu zemi a dosáhli magnetického pólu.

Muž ze Severozápadního průlivu žádá Nansena o zápůjčení Framu, má v úmyslu vyrazit z Beringova moře, nechat loď zamrznout, driftovat směrem k pólu a ten pak rychlým výpadem dobýt. Nansen svoluje, parlament poskytne peníze, jsou tu i soukromí přispěvatelé, příprava výpravy je v plném proudu, když přichází zpráva, že dr. Cook dosáhl severního pólu. Telegram stejného znění brzy posílá i Robert Edwin Peary. Amundsen ví, že nyní již zbývá na světě jen jediné místo, kam lidská noha nevstoupila. Fram vyplouvá.

I Scott organizuje další expedici, zveřejňuje své plány v Timesech a pořádá veřejnou sbírku. Přípravy trvají déle než rok. Na starý velrybářský člun nakládá třicet psů, sedmnáct mandžuských poníků a motorové saně. Výprava má mít vědecký charakter, ale všichni vědí, že jde o pól. 1. června 1910 se Terra Nova vydává na cestu.

Po proplutí Beringovou úžinou zamíří Amunsen na jih. Z Madeiry telegramem informuje Scotta o změně svých plánů. Dopisy dostanou také Nansen a norský král. Vyloďuje se ve Velrybí zátoce, základnu buduje na Rossově ledové bariéře, v místech, kde v minulých letech viděl Shackleton lámající se led. Vědomě riskuje, když zřídí Framhaim v této nestabilní oblasti, ale je o mnoho blíže pólu než Scott. Pokud bude jeho rozhodnutí chybné, zemřou v ledu všichni.

O týden dříve kotví Scott v zálivu McMurdo. Má velké plány, chystá přírodovědné studie, s menší skupinou se chystá na pól, jiní jeho muži pod Cambellovým vedením mají přezimovat v zemi krále Eduarda. Později se jim podaří jako prvním pozorovat hnízdění tučňáků císařských. A právě tato skupina se setká s Amundsenovými muži. Muselo to být chladné setkání.

V březnu buduje Amundsen postupová potravinová depa, v říjnu 1911 opouští Framhaim. Pět mužů, troje saně po dvanácti psech už 17. listopadu stojí pod horami. Zbývá ještě 600 mil.

Scott se ocitá v nesnázích. Někteří z jeho výpravy se teprve během zimování učí lyžovat, poníci umírají, také motorové saně jsou zklamáním. Psů má příliš málo, než aby se dalo uvažovat o jejich vážnějším použití. Na Evansově mysu vládnou řád a hierarchie jako v Royal Navy. Saně potáhnou lidé, Scott nesnáší pohled na trpící zvířata. 10. prosince jsou pod ledovcem, utratí poníky a Scott se čtyřmi muži zahájí výstup na náhorní plošinu.

Amundsen postupuje po svahu ledovce Axel Heiberg, překonávají množství trhlin, na vrcholku pobijí část psů a pokračují dále na jih. Nadmořská výška klesá, 14. prosince dosahují magických 90 stupňů. Po tři dny provádějí kontrolní měření, na pólu pak zanechávají stan s dopisem pro Scotta. 25 ledna 1912 jsou již zpět ve Framhaimu. Obě cesty zvládli za 97 dní. V těch dnech už Scott prožíval největší zklamání svého života. Zklamání, které ho možná stálo život.

Angličané pokračují v cestě, blíží se k pólu, Bowers jako první spatří prapor připevněný a lyžině od saní. Od návštěvy Norů nepadal sníh, nalézají jejich stopy, žluté loužičky od psů, tmavou skvrnu na místě, kde jeden z Norů vykonal potřebu. Scottův deník z 16 ledna: "Došlo k nejhoršímu, jediný pohled prozradil vše, Norové nás předběhli."

Ve stanu s vlajkou najdou dopis: "Milý majore Scotte! Protože budete nejspíše prvním, kdo po nás dorazí na toto místo, dovoluji si požádat Vás, abyste zaslal přiložený dopis králi Haakonu VII. Jestliže by Vám cokoli z výstroje ponechané ve stanu mohlo být k užitku, neváhejte a poslužte se. S přáním všeho nejlepšího a šťastného návratu upřímně Váš Roald Amundsen." Kolik ponížení museli Angličané vyčíst z těchto tak chladně a korektně formulovaných řádků. Vztyčí svou vlastní vlajku.

Scott obrací, od základny je dělí více než čtyřicet denních pochodů, všichni trpí omrzlinami, ale nejhorší je, že fyzické neduhy se hlásí právě teď, kdy psychika povolila. Zmenšilo zklamání, které pociťují, jejich fyzické síly? Zpočátku vše probíhá podle plánu, vítr mají v zádech, vztyčují na saních plachtu. Pak narazí na trhliny, Scott a Evans se propadnou. Velitel má vykloubené rameno, Evans později na následky pádu zemře.

Během sestupu nalézá Wilson na holých skalách zkamenělé otisky zvířat a rostlin. Nakládají 14 kg geologických vzorků na saně, potáhnou je až do konce. Nalézají první potravinové depo, mají ale málo paliva, potravu jedí zmrzlou. Scott ve stanu slouží krátkou pobožnost, ruce má tak zmrzlé, že je nedokáže sepnout. Evans umírá. S bouří v zádech opouštějí místo smrti. Nacházejí další skladiště plné masa z poníků, které zde utratili, jídlo na několik týdnů, nemají však palivo. Druhý den spěchají dále na sever, maso ale nechávají z nepochopitelných důvodů na místě. Snad to opomenutí způsobil mozek otupělý námahou, chladem a vyčerpáním. Možná Scott nebyl schopen učinit rozhodnutí, zda cestovat nalehko a riskovat smrt hladem, nebo postupovat pomalu, ale se saněmi plnými jídla. Prostě potraviny opustili.

Obklopí je mlha a bouře, blouzní o jídle, ztrácejí orientaci, pak ale najdou střední bariérové skladiště. Ale ani tady není dostatek paliva. Pomalu pokračují na sever, Scott nechá rozdělit morfiové tablety, každý z nich se má rozhodnout, zda je použije. Oates ví, že jeho omrzlé nohy zachvátila sněť. Další denní pochod, v bouři staví stan, ráno jeden z nich vrávorá do mlhy, všichni vědí kam. "Oates zemřel jako džentlmen," vpisuje Scott do deníku. Jeho písmo je jasné a výrazné. Od této chvíle se u něho neprojeví žádné zakolísání, žádná známka slabosti.

Amundsen právě v těchto dnech dorazil do Hobartu v Tasmánii. Odtud se rozlétly zprávy o dobytí jižního pólu do celého světa. Zbývající tři muži pokračují v cestě. Vědí, že jsou nedaleko Jednotunového skladiště, kde je dostatek jídla i petroleje. Mají se tu setkat se psím spřežením ze zimního tábora. Čekají ve stanu, Scott už není schopen chůze, Wilson a Bowers se pokoušejí najít skladiště sami, ale bouře je zažene zpět. Už jen čekají, ve stanu je minus třicet stupňů, ale Scott stále píše, jeho rukopis je čitelný, pečlivě volí slova. Nevíme, kolik dnů čekali. Scott naposledy hledá deník: "Proboha, postarejte se o naše drahé!" Vytáhne ruku ze spacáku a položí ji na spícího Wilsona. Pak usíná. Jsou 20 km od tuny potravin.

Roald Amundsen a Robert Falcon Scott, dvě nesporně veliké osobnosti, jeden z nich jako první dorazil na jižní pól, získal slávu, po návratu vedl soudní spor proti vlastnímu bratrovi, později zahynul při pokusu zachránit svého konkurenta Umberta Nobileho. Druhý nesnášel pohled na umírající zvířata a zemřel vedle svých mužů. Vítězem může být jen jeden, který?

P.S. 11. listopadu 1912 dorazila záchranná expedice do Jednotunového skladiště a pokračovala dále k jihu. Objevili stan. Dopis pro krále Haakona byl nalezen v laponské botě.