Americká politika se po ukončení operací v Iráku vrací k domácím otázkám

Máloco mají Američané a Kaliforňané především v takové úctě, jako svoje vojenské námořnictvo, a o to více to platí pro jejich nejmocnější zbraň, letadlové lodě. Návrat každé z nich do domovského přístavu je i v míru obrovskou událostí, nemluvě o tom, jaké emoce může vzbudit návrat letadlové lodi Abraham Lincoln po téměř deseti měsících služby na moři a také účasti ve vítězné válce v Iráku.

Přes pět tisíc lidí posádky, jméno po slavném americkém prezidentovi a pouhý den plavby od domovského přístavu v San Diegu v Kalifornii, v té Kalifornii, která v posledních volbách překvapivě odmítla republikánskou stranu i George Bushe. Takovou scénu vybral Bushův tým pro už týden očekávané prezidentovo ohlášení konce vojenských operací v Iráku. Všechno bylo promyšleno a zaranžováno do posledního detailu.

Po přistání prezidentského Boeingu, přezdívaného Air Force One, v San Diegu se George Bush převlékl do vojenské pilotní kombinézy a přestoupil do protiponorkového letounu vojenského námořnictva, pokřtěného a přemalovaného na Navy One, tedy Vojenské námořnictvo jedna. Typ letadla nebyl vybrán náhodně, protože namísto stíhaček, kde by prezident muset sedět za pilotem, mohl v letounu S-3B Viking sedět vedle něj.

Přistání na letadlové lodi Abraham Lincoln proběhlo v přímém televizním přenosu. George Bush vystoupil s leteckou přilbou v podpaždí přesně ve stylu oblíbených bojových filmů Top Gun."Ano, chvíli jsem také pilotoval", přiznal se usmívající prezident a jeho tým novinářům okamžitě připomněl, že kdysi sloužil jako pilot pomocných jednotek Národní gardy. Mávání, fotografování s piloty a námořníky, vše v přímém přenosu plném amerických vlajek.

Vrcholem bylo prezidentovo dojaté a bojovné vystoupení k tisícům pečlivě naaranžovaných letců a námořníků na palubě lodi. Od krásné Latinoameričanky v první řadě až po letecký personál v různobarevných tričkách v pozadí za prezidentem, každý záběr byl vrcholně propracovanou studií z oboru televizních volebních kampaní. Obsah Bushova vystoupení už nebyl tak důležitý. Byl to bezesporu jeho velký den a on i jeho tým z něj vytěžili maximum pro budoucnost. A ta má jméno prezidentské volby v roce 2004.

Nejpozději v lednu příštího roku začne oficiální volební kampaň a Bush má tedy už jenom osm měsíců na to, aby prokázal, že není jenom prezidentem jediné války. Zlí jazykové tvrdí, že právě proto na zahraniční politiku Spojeným státům už zbývá jenom oněch osm měsíců. Bush má před očima zkušenost svého otce, který právě po spektakulárním vyhnání Saddáma Husajna z Kuvajtu v roce 1991 prohrál volby s Billem Clintonem, který se soustředil v kampani na životům normálních Američanů bližší otázky hospodářské prosperity a zdravotnictví. George Bush junior je rozhodnut podobnou chybu neudělat.

Už v těchto dnech se snaží v Kongresu protlačit zákony o razantním snížení daní a příští týdny stráví většinou na cestách po Spojených státech. Má jít o jakési turné, které by opakovalo show z paluby Abrahama Lincolna, ale zároveň by dalo prezidentovi možnost představit řešení domácích problémů. A právě tam čekají George Bushe tvrdé bitvy s opoziční Demokratickou stranou.

Jeho pokusy o jmenování ultra konzervativních soudců narážejí už dnes na stejný odpor jako některé jeho ekonomické návrhy. Jeho největší nadějí pro znovuzvolení je zatím nejednotnost demokratů a jejich dosavadní neschopnost vybrat s dostatečným předstihem silného protikandidáta.

A největší nadějí demokratů může být jen to, že se znovu objeví někdo jako Bill Clinton, který v roce 1991 přikázal všem členům svého volebního týmu, aby si na počítače nalepili nápis: "Válka skončila, teď je to o ekonomice, ty ňoumo".