Alexandr Mitrofanov: Výlet do Hloupětína a doufejme zpět

Volby
Volby

Pochopit společenské dění pomáhá řada literárních děl. V poslední době se mi často vybavuje kniha, která se česky jmenuje Historie města Hloupětína. Vydal ji v roce 1870 ruský satirik Michail Saltykov-Ščedrin jako Historii jednoho města.

Město se Hloupětín skutečně jmenuje, ale z vyznění titulu vyplývá, že se autor nechtěl omezit na dílčí výsměch jedné jediné obci. Je to metafora lidské společnosti. Tedy těch jejích stránek, které čas od času mají navrch nejen v autorově Rusku, ale všude, kde jsou lidé zmatení, věděním nezatížení a zároveň si jsou jisti, že nejlépe vědí, jak se mají věci zařídit.

Posluchačům, kteří tuto knihu neznají, ji mohu vřele doporučit. Protože obrázek, původně zamýšlený jako sžíravá parodie na ruské dějiny, platí podle mě všude, kde se většina obyvatelstva nedokáže a vlastně ani nechce v chodu společnosti vyznat.

Hloupětínští řeší problémy, které se v jejich městě pravidelně vracejí, dvěma způsoby. Nejdříve se shromáždí na náměstí, hodně křičí, nadávají, pak přijdou na to, kdo za všecko může. Bývají to spoluobčané vždy s tím nejběžnějším jménem Váňa.

Takže Váňu popadnou, běží s ním k městské věži, s Váňou vyběhnou nahoru a shodí ho dolů. Když jeden obětovaný Váňa se zdá být málo, shodí druhého, třetího a tak dále.

Jelikož ani toto ničení Váňů nepomáhá, začnou Hloupětínští volat po novém pánovi. V knize defiluje těch vládců a vládkyň hodně. Jeden je podivnější než druhý. Všichni mají prototypy v reálných dějinách. Příběh končí nastolením diktatury.

To všechno vykládám tak obsáhle proto, že se mi toto dílo zdá být aktuální. Přinejmenším ve snahách velkého počtu spoluobčanů dokolečka házet z pomyslné věže Váňu v podobě vlády Petra Nečase. Na rozdíl od hloupětínského chudáka skutečně za hodně nešvarů v zemi mohla. Ale už nějaký ten pátek neexistuje.

Během zářijového šetření agentury STEM uvedla zhruba pětina dotazovaných lidí, že se předčasných voleb do Sněmovny určitě nebo spíš nezúčastní. Z nich 28 procent zdůvodnilo toto rozhodnutí tím, že není koho rozumného volit.

Dejme to do souvislosti s jinými šetřeními. Většina Čechů by chtěla po volbách vidět ve Sněmovně nové strany, ale s lidmi se zkušenostmi z komunální politiky, říká CVVM. Zároveň ze dvou nedávných průzkumů oblíbenosti politiků CVVM a STEM vyplývá, že místo v první trojce si pevně zajistil Tomio Okamura.

Za Okamurův Úsvit přitom kandiduje Vít Bárta. A další aspirant na poslanecké mandáty, který není bez šancí, zemanovci, staví do čela kandidátek kdekoho, jen aby měl známou vizáž. Daniel Hůlka, který ani neví, jak se strana, jejímž je lídrem, jmenuje, je toho příkladem.

Vedle těchto osob září nová hvězda voličského zájmu, Andrej Babiš. To je jako vystřižené ze Saltykova-Ščedrina. Váňu jsme shodili, nezměnilo se nic, nyní hledáme nového pána.

Člověk by chtěl věřit, že výlet do Hloupětína, který se před našima očima odehrává, bude jen dočasný. A že to naopak neskončí jako v té knížce.

Autor je komentátorem deníku Právo.