Alexander Tolčinský: V Polsku slaví 30 let vzniku Solidarity

Solidarita je symbolem boje s komunismem nejen v Polsku, ale i v dalších zemích východního bloku. Šlo skutečně o přelom. V žádné jeho zemi se do tédoby nepodařilo legalizovat činnost organizace, která nebyla pod kontrolou vládních struktur. Na počátku byla Solidarita ale skutečně odborovou organizací. Řada jejich stoupenců se k ní nepřipojila ve víře v porážku komunismu, ale v reakci na beznaděj života ve své zemi.

I ve zmíněných srpnových dohodách s vládou dominovaly požadavky pracujících znechucených stále se zhoršující ekonomickou situací. V dnešním vydání deníku The Independent to připomíná publicista Neal Ascherson , autor knihy Polský srpen, pojednávající o událostech před 30 lety.

Upozorňuje na dvě skutečnosti. Za prvé. V srpnových dohodách dominují klasické dělnické požadavky. Nezávislé odbory, zvýšení mezd, nebo zlepšení bytové situace pracujících a zásobování v obchodech. To byly hlavní problémy, které sužovaly značnou část polské populace, zejména zaměstnance velkopodniků té doby, jako byly gdaňské loděnice, centrum dělnických protestů. Teprve poté se objevují požadavky garance toho, že účastníci vlny stávek nebudou cílem odvetných represí. Nebo svoboda slova a propuštění politických vězňů.

Podle Aschersona stoupenci Solidarity neusilovali už v srpnu 1980 bezprostředně o svržení režimu, ale spíše hledali cestu, aby byly podmínky života v něm v koexistenci s vládou snesitelné.

Solidarita jako odborová organizace existuje dodnes. Přesně řečeno odborově politická. Platí to i o dnešním výročním sjezdu. Účast na něm už předem odmítl nejznámější aktér srpnových dohod před třemi desetiletími. Zakladatel a vůdce Solidarity, nositel Nobelovy ceny míru a bývalý prezident Polska Lech Walensa. To se také stalo hlavním tématem debat v souvislosti se sjezdem.

Lech Walensa napsal otevřený dopis. Jako důvody své neúčasti uvedl únavu z politiky. Konstatoval, že si chce od všeho odpočinout a necítí se povolán k tomu, aby do výročního sjezdu aktivně zasahoval.

Toto vysvětlení rozdělilo veřejnost na dva proudy. První, menší vysvětlení vůdce Solidarity akceptuje. Hlavní proud ale někdejšího prezidenta kritizuje. Neúčast je prý dalším projevem jeho sebestřednosti. Tyto hlasy se symptomaticky objevují v řadách národně-konzervativních kruhů kolem strany Právo a spravedlnost. Dnes ji reprezentuje Jaroslaw Kaczyňski, bratr Lecha Kaczyňského. Prezidenta který letos tragicky zahynul při letecké katastrofě u Smolenska. Právě jejich politice je dnešní Solidarita blízko. Zmíněná dvojčata přitom v dobách komunismu s Lechem Walensou spolupracovala. Dokonce byla částí jeho týmu v dobách, kdy stál po porážce komunismu už v čele státu.

Jejich vztahy se pak postupně zhoršovaly a později se stali politickými rivaly. Kaczyňští obviňovali svého bývalého spolubojovníka z toho, že uzavřel kompromis s komunisty, aby se stal polským prezidentem. A Lech Walensa zase v letech vlády Práva a spravedlnosti popisoval bratry jako dvojici, která byla užitečná pro destrukci v boji s komunismem, nicméně neschopnou posunout Polsko vpřed. Koneckonců vždy, když se v Polsku rozhodovalo mezi národně konzervativním proudem, který bratři reprezentovali a Jaroslaw Kaczyňski reprezentuje dosud, stanul v táboře jejich odpůrců.

Dnes mělo být ale všechno jinak. Poláci si měli připomínat své slavné okamžiky společně. Nestalo se tak. Ozvaly se hlasy, že se dokáží stmelit při událostech pro zemi tragických. Když se ale má slavit velké historické vítězství, jsou rozděleni. Je to v případě výročí srpna 1980 pravda jen do jisté míry. Poláci a Solidarita skutečně zvítězili až v prvních částečně svobodných volbách v červnu roku 1989. A Lech Walensa u toho tehdy jako muž číslo jedna bezpochyby byl. Jeden údaj na závěr. Podle průzkumu veřejného mínění by si až 76 procent dotázaných přálo, aby se výročního sjezdu Solidarity účastnili všichni žijící aktéři 30 let starých událostí. Bez ohledu na fakt, že si nyní obrazně řečeno nemohou přijít na jméno.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.