Ale ten tón

Okresní soud v Kladně odmítl ve třech řízeních vydat pozemky, šlo o několik desítek tisíc čtverečních metrů, Františku Oldřichu Kinskému. Zamítavé rozsudky jistě potěšily všechny nejen přímo zúčastněné, ale i ty z politického povzdálí přihlížející. Právě ty, kteří v souvislosti s jiným, Kinským naopak nedávno vyhraným sporem, viděli hroutit se celou neprůhlednou právní stavbu kolem takzvaných "Benešových dekretů".

Odůvodnění rozsudků je založeno na tom, že současní vlastníci, obce Jarpice a Šlapanice, firma Kahos a cukrovar ve Velvarech, majetek takzvaně "vydrželi" po deseti letech užívání a tudíž na něj mají právo. Basta fidli! Benešovy dekrety a jejich stín tentokrát kolem soudní síně ani neprošly. Tady je vidět, že na restituenty se musí umět jít. Mimochodem, desetiletá lhůta vypršela těsně předtím, než Kinského advokát podal žalobu, tvrdí přinejmenším soud. Z pohledu advokáta pana Kinského je tento prohraný spor v zásadě úspěšný, neboť tím, že se soud zabýval institutem "vydržení", vlastně uznal, že stát nabyl tyto majetky neprávem.

Z pohledu občana masírovaného informacemi o navracení majetku naivně toho šlechtického, ale i například církevního, které jsou často prošpikovány špatně tajeným odporem apriorně "hamižným" potomkům aristokratů navíc často ještě( fuj, fuj) cizincům, by to mohla být zpráva dobrá.

Za všechny to jistě vyjádřil místostarosta Šlapanic Rudolf Zelinka, když, (citát je z Mladé Fronty Dnes), řekl, že "kdybychom prohráli, přišli bychom například o pozemek, po němž vede cesta na místní hřbitov. To by nám asi zkomplikovalo život a museli bychom to nějak řešit". Konec citátu, z kterého má asi vyplynout, že vysoudit ten pozemek s tou cestou na hřbitov pan Kinský asi by místním zakázal její užívání a oni by si na cestu k náhrobkům museli najímat balonovou přepravní službu nebo co.

Jest se však obávat, že rozhodnutí soudu je pro normál-občana kormutlivý více, než by se mohlo na první vítězný pohled zdát. Různé soudy nyní předvedly ve věci právních nároků pana Kinského naprosto odlišné výkony. Některé jeho požadavkům vyhověly, jiné naprosto ne. Pan Kinský se může dovolávat až k Nejvyššímu soudu, od něhož se ostatně během několika měsíců očekává jistý sjednocující názor. Ten se nebude týkat jen případu pana Kinského, ale obecně práce nižších soudů v podobných případech. Zda to nějak pomůže, ukáže čas.

Dnes se může řada lidí radovat, že Kinský "přišel zkrátka", aniž by dohlédli toho, že třeba ve vedlejším okrese tomu může být jinak. Bitva právních fundamentalistů má své rozličné podoby a rozličná vyústění.

Zaráží mě na tom jedna, (nejspíš zbytečná) podrobnost. Deset let musí někdo něco takzvaně "vydržovat", když to předtím takzvaně "nabyl v dobré víře", že nikomu nic nekrade, aby mu některý ze soudů majetek poté hned sebral. Hm, tím mi tedy chce namluvit, že třeba takovou kapli ve Veltrusech někdo před deseti lety nabyl v dobré víře, že nikomu jinému, než tomu, kdo jí tehdy novému majiteli přeposkytovával, nepatří? To mi tedy hlava nebere! A je to o to divnější, když vím, jako množství dalších lidí, že právní zástupci pana Kinského už počátkem devadesátých let žádali oficiální místní místa, aby proboha už nijak nehýbala s majetkem rodiny Kinských, dokud se nevyřeší právní nároky na jejich navrácení.

Když tohle vím, beru skutečnost, že někdo někomu před deseti lety v dobré víře "střelil" kapli nebo cestu na místní hřbitov, jako čistý naschvál. A skutečnost, že to někdo v takzvané "dobré víře" koupil, za čirou vykutálenost. Skutečnost pak, že to nějaký soud nyní "odklepne", beru jako očividný návod pro tisíce dalších vykutálenců, jak si rychle opatřit potřebná "dobrovírná" razítka a nějakými deseti lety takzvaného "vydržování" přijít snadno k majetku, který jim ani náhodou v nějaké "dobré víře" nepatří.