Africký roh bude ostrovem

V Etiopii se nabízí vědcům vzácný a zcela jedinečný pohled na to, co se děje, když se dvě desky zemské kůry od sebe vzdalují.

V září roku 2005 postihla Afarské údolí asi 400 kilometrů od etiopské metropole Addis Abbeby série sta otřesů, z nichž nejsilnější dosáhl 5,6 stupňů Richterovy škály. Toto seismické představení zakončila malá erupce sopky Dabbahu. V zemské kůře se přitom vytvořila šedesát kilometrů dlouhá prasklina vedoucí z území Etiopie k pobřeží Rudého moře. Její vznik geologové přičítají rozestupování ker zemské kůry. To je nesmírně vzácné divadlo, které se většinou geologům nepoštěstí pozorovat na vlastní oči.

Desky zemské kůry se pohybují rychlostí až 12 centimetrů za rok. Někde na sebe tlačí, jinde se zase od sebe vzdalují. Většina míst, kde se desky zemské kůry vzdalují, se nachází na dně moří a oceánů a jejich studium je proto hodně komplikované. Riftové údolí ve východní Africe je jednou z mála výjimek. Oblast dnešní Etiopie a Eritreje čeká v geologicky blízké budoucnosti - zhruba během jednoho milionu roků - úplné oddělení od afrického kontinentu a proměna ve velký ostrov. Přesto ani tady nejsou události, při kterých se nám před očima rozestupuje země, zcela běžné. Vědci odhadují, že k tomu dochází jednou za několika staletí. Proto se stal vznik šedesátikilometrové trhliny pro geology jednou z nejvýznamnějších událostí poslední doby.

Tým vědců vedených Timem Wrightem z věhlasné University of Oxford sledoval oblast nově vzniklé trhliny po několik měsíců a srovnal výsledky měření s poměry, které v oblasti vládly před zářím roku 2005. Výsledky zveřejnil Wrightův tým v britském přírodovědném týdeníku Nature.

Jakkoli nám může připadat vznik šedesátikilometrové trhliny impozantní, to nejpodstatnější se odehrávalo zcela skrytě asi pět kilometrů pod zemským povrchem. Z kotle magmatu pod sopkami Gabho a Dabbahu začala vytékat láva. Ta se nedrala k povrchu, ale razila si cestu horizontálně. A byl to skutečně vydatný lávový příval. Vědci odhadují, že každou sekundu vyteklo ze sopečných kotlů asi 2.000 kubických metrů lávy. To odpovídá množství vylitému při velmi slušné vulkanické erupci. V podzemí tak vznikl kanál plný žhavé taveniny, jenž se táhnul v hloubce od dvou do devíti kilometrů na vzdálenost 60 kilometrů od sopek. Tento skrytý lávový proud o celkovém objemu 2,5 kilometru krychlového zespodu oslaboval horniny ve svrchních vrstvách. Ty už byly v důsledku rozchodu desek zemské kůry beztak vystaveny silnému pnutí a bylo jasné, že jej nebudou snášet donekonečna. Nemohlo to skončit jinak než vznikem velké trhliny.

Pod zemí se toho tedy odehrávalo mnohem více než na povrchu. Erupce sopky Dabbahu byla zanedbatelná ve srovnání s podzemním výlevem lávy do kanálu. O proporcích podzemních dějů svědčí mimo jiné i fakt, že objem lávy pohybující se v podzemí byl dvakrát větší, než množství materiálu, jež vyvrhla americká sopka Mount St. Helens při své památné erupci v roce 1980.