A ještě o Evropské unii

7. srpen 2008

Vůbec to není tím, že by byla okurková sezóna, jako že je. Domnívám se prostě, že téma Evropské unie je stále aktuální, léto neléto. Ostatně - předsednictví se střídá vždycky po půl roce právě uprostřed léta a nikdo nekončí v květnu a nikdo nezačíná vynecháváním července.

0:00
/
0:00

A že neplatí žádná letní siesta, dokázali právě Italové, kteří v posledním červencovém dnu schválili Lisabonskou smlouvu. O jejím schvalování, nebo - lépe řečeno - o způsobu jejího schvalování bude v tomto příspěvku znovu řeč.

Hovořil jsem minule o tom, jak nešťastné se mi zdá schvalování tak nezáživného a rozsáhlého textu jako je Lisabonská smlouva, v referendu, což byl případ Irska. A jak může být výsledek referenda ovlivněn dobře vedenou reklamou toho či onoho názoru. Nehledě k tomu, že pětisetstránkový text dohod, prohlášení a pravidel a výjimek z dohod a pravidel by měl být - podle mého názoru - předmětem zájmu zákonodárců a ne občanů, protože občané se tím prostě nebudou zabývat. Nehledě k tomu, že počet publikací Lisabonské smlouvy, které budou občanům k dispozici, bude jen zlomkem počtu občanů, měl-li by být k dispozici každému respondentovi, který má o ní odpovědně rozhodovat.

Rozsáhlý článek v Lidových novinách z prvého srpna o irském podnikateli Declanu Ganleyovi mi dal za pravdu. Nevím pochopitelně, zda autor podává ve všem zcela seriozní informace a ani nemám možnost si je nějak ověřit, nicméně seriozním dojmem působí. Nuže: sdružení Libertas, do něhož vložil dnešní čelný irský euroskeptik a multimilionář Declan Ganley část ze svého nemalého majetku, utratilo prý za kampaň necelých devět set třináct tisíc eur, což je víc, než vydaly všechny irské strany dohromady. Takže z toho vyplývá, že irským euroskeptikům se dostalo větší péče a reklamy, než irským eurooptimistům. A jen pro představu: devět set třináct tisíc eur je necelých dvaadvacet milionů korun.

Ganley vydal publikaci s názvem Fakta, nikoliv politika, kde shrnul své výhrady vůči Lisabonské smlouvě. Vadí mu mnohé: vadí mu i předseda Evropské rady, volený na dobu dvou a půl let kvalifikovanou většinou ostatními členy oné rady. Ten je mnohými považován za prezidenta Evropské unie. Vadí mu údajně i neexistující změna ve váze hlasů pro Evropskou radu nebo Radu, i když stále platí ono nepříliš šťastné rozhodnutí z Nice, že váha hlasů pro uvedené instituce Evropské unie zůstává až do dalších voleb do Evropského parlamentu v roce dva tisíce čtrnáct stejná. To znamená že stále platí onen nepříliš šťastný přepočet množství obyvatel té které země na jejich procentní váhu jako druhá odmocnina počtu milionů obyvatel.

Toto, tak zvané Penrosovo pravidlo zvýhodňuje populačně průměrné státy, jako je Polsko a Španělsko, které se svých hlasů pochopitelně nechtějí vzdát. Ganleymu vadí ovšem i snížení počtu eurokomisařů, v němž vidí možný menší vliv své země.

Ganley byl prý nicméně jedinou osobou v irské kampani, která věděla, co chce a vypadalo to, že je i jediným Irem, který smlouvu celou pročetl. Samotný premiér Brian Cowen se dokonce přiznal, že ji nečetl celou a irský eurokomisař Charlie Mc Creevy měl prohlásit, že celou by ji mohl číst, cituji, jen duševně chorý člověk, konec citátu. To je sice pravda, ale eurokomisař se má tím spíš zasadit o to, aby o podobném dokumentu rozhodovali z titulu své zákonodárné legitimity zákonodárci se svými mnohými poradci a ne občané.

Ganley je ovšem pro Iry velmi důvěryhodný. Mládí strávil na irském venkově a dnes je z něho bohatý irský veltman, který se ke svému bohatství sám vypracoval a zásobuje americkou armádu telekomunikačními systémy. Zosobňuje tak symbolicky bližší vztah ke Spojeným státům než k evropskému kontinentu. Je oddaný katolík a se svou americkou manželkou nežije v New Yorku, ale v konzervativním Irsku.

Jako správný euroskeptik navštívil i našeho pana prezidenta a své popularity, nabyté dobře vedenou propagační protikontinentální kampaní, prý využije za rok ve volbách do Evropského parlamentu. Pro integrační snahy starého kontinentu bude jistě cennou posilou.

Nechci být špatným prorokem, ale nedojde-li nakonec i v Irsku k úspěšné ratifikaci Lisabonské smlouvy, pak odhaduji, že příští smlouva Evropské unie - ať už se bude jmenovat jakkoli - bude třeba jen pro ty evropské státy, které budou mít o integraci zájem. A ti zbývající, jako třeba Irsko a Česká republika, budou moci potom liberalizovat do sytosti své vztahy a svobodně si jich užívat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio