Stacionář Farní charity Stříbro
Obraz církví se v očích běžných lidí výrazně zlepšuje ve chvíli, kdy se začne mluvit o jejich humanitárních aktivitách. Jejich služba je totiž v takovém případě velice konkrétní. Petr Vaďura vám v následujících minutách představí jednu z nich. Vydal se do Stříbra v západních Čechách, kde už několik let funguje Stacionář zřízený tamní Farní charitou.
Týdení stacionář pro seniory a zdravotně postižené občany Farní charity ve Stříbře se nachází na okraji stříbrského sídliště. Je to malá budova vyzdobená květinami. Vcházíme do kanceláře paní ředitelky.
Ředitelkou je Polka paní Teresa Kupcová. Jak vlastně tento stacionář vznikl?
Teresa Kupcová: “Nejdříve to byl denní stacionář. A potom děti našich klientů prosily, abychom tady něco udělali přes týden. Takže díky tomuto požadavku jsme udělali stacionář.”
Můžeme se podívat dovnitř?
Teresa Kupcová: “Prosím. Tady máme společenskou místnost, kde trávíme všechen volný čas. Tady snídáme, obědváme, večeříme, tady se smějeme. Slouží to jako společenská místnost na popovídání si mezi sebou.”
Paní Hana Trávníčková má ve stacionáři maminku. Jak jste spokojená?
Hana Trávníčková: “Já jsem spokojená nad míru, protože moje maminka tady vlastně získala motivaci k životu. Doma jsem ji měla ležící, neobrátila se ani na bok. Tři čtvrtě roku takhle ležela, byla proleželá, pak se trošičku z toho psychicky zmátořila a sama uznala, že by potřebovala, abych si já od ní trošičku oddychla. Tak jsem vyhledala toto zařízení, všude jsem se jela podívat a Stříbro mi připadalo pro maminku vhodné. Tak jsem ji sem umístila na týden. A další rok, když jsem zase potřebovala na týden odjet, tak už byla s tím smířená, že zase půjde do Stříbra. A teď je tady od léta. A hrozně se jí tu líbí, říká, že tady je dobrá parta. Aby cizímu člověku, když odchází, dali pusu, a když přichází, dali pusu, to se nevidí. Přístup je tady fantastický.”
Teresa Kupcová: “Máte návštěvu.”
Hana Trávníčková: Čau, ahoj babčo! Jdeme domů! Babičko, řekni, kolik je ti roků?
Paní Singrová: “No, devadesát jedna. A těžký úraz, těžký úraz. To vypadalo, že nebudu chodit. Ale Pán Bůh mě neopustil. Já tu mám druhý domov. Kdepak je Jarka?”
Hana Trávníčková: “Tam sedí.”
Zeť paní Singrové. Jak jste spokojen, že tady je babička takhle opečovávaná?
Jaroslav Trávníček: “Tady je jedenáct, dvanáct, maximálně čtrnáct lidí a k tomu je asi deset lidí personálu. Na jednoho klienta připadá jeden zaměstnanec. Ona nedá dopustit na místní personál. Ona se sem vyloženě těší a můžu říci, že je u nás týden a už je nervózní a už honem honem, aby už jsme ji dovezli zase zpátky.”
Paní ředitelko, řada lidí neví, co se svými babičkami, dědečky, jak je opatřit. Co byste jim poradila?
Teresa Kupcová: “Situace je taková, že mladí lidé splácejí dluhy, berou si hypotéky na všechno, takže když mají potřebu, ať se obrátí na každé zařízení, které má stacionář. My právě máme takový domácí typ a myslím si, že tady jsou všichni spokojeni.”
