25 let od puče proti Gorbačovovým reformám. Více než Rusy zajímá toto výročí svět

Skupina funkcionářů z konzervativního křídla tehdejší komunistické strany vytvořila Státní výbor pro výjimečný stav, který se pokusil zemi ovládnout.

Pučisté sice internovali tehdejšího prezidenta Michaila Gorbačova, nezískali však ani podporu většiny ozbrojených sil, ani obyvatelstva. Gorbačov se záhy vrátil do Moskvy, ale s jeho politickou kariérou byl konec. Boj proti pučistům vynesl do popředí Borise Jelcina.

Ruský magazín Ogoňok se podivuje nad tím, jak málo se dnešní Rusové zajímají o to, co se v srpnu 1991 stalo. „Lidé si tohoto data neváží,“ poznamenává v Ogoňku komenmtátorka Olga Filinová. Zatímco oslavy Dne vítězství 9. května se v Rusku každoročně podobají jako vejce vejci, vzpomínání na srpnový puč z roku 1991 je každým rokem jiné. „Od pětiletky k pětiletce se důrazy posunují a proměňují,“ píše Ogoňok.

Nadšená obrana takzvaného Bílého domu – tehdejší budovy Rady ministrů – bývala interpretována jako heroický okamžik v dějinách země, později jako historická hádanka a pak zase jako symbol „prolhaných devadesátých let“. „Oficiální kult však okolo událostí z 19. až 21. srpna 1991 nevznikl, a tak jde zřejmě o nejdemokratičtější ze všech ruských výročí – každý si vybere sám, jak a co si bude připomínat a slavit,“ píše Ogoňok.

Vítězství, které vedlo k rozpadu SSSR

Rok 1991 je ve všeobecném povědomí spojen mnohem více s Bělověžskou dohodou, kdy v rezidenci Viskuli poblíž běloruského Brestu vzniklo Společenství nezávislých států – ale především tam zanikl Sovětský svaz. A co víc, nikdo už nebere v potaz, že pučisté zabránili podpisu nové svazové smlouvy, takže vina za rozpad SSSR padla na hrdiny srpna. Sám Boris Jelcin se nijak nesnažil ze srpna udělat svátek, takže nakonec k tomuto dni státní svátek nevznikl. „Srpen 1991 patří do národního, nikoli oficiálního kalendáře,“ čteme v magazínu Ogoňok.

Od přelomu tisíciletí se v Rusku rozšířil názor, shrnutý heslem „už nikdy devadesátá léta“. Někdo litoval, jiný se radoval, ale celkově se mělo za to, že tato chaotická dekáda je a musí být definitivně skutečně pryč. Lidé se ohlíželi za Sovětským svazem nebo carským Ruskem, nikdy ale za „devadesátkami“. Ty přitom doopravdy ještě neskončily a leckteré problémy první dekády Ruské federace podle Ogoňku přetrvávají.

Michail Gorbačov v únoru 1987|foto: CC BY-SA 3.0, RIA Novosti archive, image #850809 / Vladimir Vyatkin

„Ještě pořád plujeme na vlně, která se zvedla v srpnu 1991. Skutečný přelom nenastal mezi touto dekádou a událostmi po roce 2000, ale mezi sovětskou érou a devadesátými léty,“ zdůrazňuje petrohradský politolog Alexandr Sungurov.

„Lze vůbec spojovat se srpnem 1991 nějakou pozitivní zkušenost?“ ptá se Ogoňok vědce. „Určitě,“ říká Sungurov a dodává: „Rusové si poprvé vyzkoušeli, že lze zastavit tanky. To si sovětský člověk nikdy nepomyslel. Domnívám se, že tento zážitek nám ještě jednou přijde vhod,“ podotýká v rozhovoru pro Ogoňok politolog Sungurov.

Strach z budoucnosti vede k návratům do minulosti

Alexandr Šubin ze Střediska ruských, ukrajinských a běloruských dějin při Ruské akademii věd je přesvědčen, že srpen 1991 představuje bod zlomu, po němž společnost začala upadat. Ačkoli se očekávalo, že se záhy připojí k nejsilnějším zemím světa, nebyla toho schopna. „Jinak ale zůstávám optimistou. Úroveň naší politické kultury je rozhodně dál, než kdy v minulosti, a čím složitější úkoly na nás při budování státu čekají, tím víc se budeme k odkazu jelcinovské éry vracet,“ myslí si vědec.

„Pokud se za něčím z této éry Rusové ohlížet opravdu nemíní, tak je to tehdejší bezútěšný ekonomický propad. Lidé doufají, že ani nynější problémy spojené s mezinárodními sankcemi kvůli Krymu neskončí takovým marasmem, jako jelcinovské hospodářství,“ poznamenává Ogoňok.

Před 25 lety se v tehdejším Sovětském svazu odehrál pokus o státní převrat|foto: ČTK,ČTK

Někteří historikové zdůrazňují, že největší ztrátou posledních pětadvaceti let je ztráta entuziasmu a optimismu. „Bez nich vzaly za své i představy o budoucnosti země. Nejen obyčejní lidé, ale i elity se dodnes bojí změn a kroků kupředu,“ říká ruský historik Oleg Buklemišev.

Rusko v posledních letech vychrlilo spoustu státotvorných idejí, ale jsou to většinou archaické projekty tisícileté carské říše či krymského jara. Jejich společným rysem je návrat do minulosti a strach z budoucnosti. „Ten ne a ne zmizet. Možná proto, že Rusové nehledají budoucnost tam, kde ji ztratili. Společnost se zkrátka musí vrátit do 90. let a navázat na soubor toho, čím si v postkomunistické éře prošla,“ píše Ogoňok.

„Je třeba si uvědomit, že nejsme povinni období rozpadu Sovětského svazu známkovat. Je to pro nás dosud, jak říkají Francouzi, živá historie. Úroveň subjektivního hodnocení je zde pořád ještě příliš vysoká,“ říká děkanka fakulty archivnictví Jelena Malyševová.

„Kdybychom studentům říkali, kdo tehdy byl v právu a kdo ne, riskujeme, že doma uslyší přesně opačnou interpretaci a že vznikne nepřeklenutelná propast. Ponechejme hodnocení puče a následných událostí historikům. Naším úkolem je zachovat vzpomínky na zmíněnou éru a nedopustit její vymazání z paměti. To by byla skutečná ztráta,“ říká závěrem v Ogoňku Malyševová.

Kolektivní ztráta paměti

Podle serveru nezávislého ruského centra pro výzkum veřejného mínění Levada ovšem právě k takové ztrátě paměti v Rusku dochází. V nejnovějším průzkumu věnovaném nezdařenému puči dokázalo jen 50 procent respondentů správně odpovědět na otázku, co se stalo 19. až 21. srpna 1991. Osmačtyřicet procent nevědělo, a dvě procenta odpověděla špatně. Šetření se zúčastnilo 1602 lidí starších 18 let.

Podle Levady jen osm procent dotázaných označilo porážku puče za vítězství demokracie. S pučisty souhlasilo 15 procent lidí, což bylo o dvě procenta více než těch, kteří Státní výbor pro výjimečný stav kritizovali. Šestnáct procent respondentů by prý vyšlo do ulic znovu, kdyby opět hrozil komunistický převrat.

Moskva, Rusové, moskevská ulice, Rusko|foto: Martin Dorazín

„Dnes nemáme u moci komunisty, ale nynější mocenská elita sdílí tutéž nacionalistickou ideologii jako tehdejší pučisté,“ říká šéf centra Levada Lev Gudkov. „Za událostmi roku 1991 chtějí zatáhnout oponu. Mladí o puči nevědí zhola nic, a v Rusku neexistuje instituce, která by historickou paměť hájila proti mytologizovanému pojetí rozpadu Sovětského svazu,“ říká Gudkov.

Podle Levady ve věkové skupině od 18 do 24 let nemělo o puči potuchy 90 procent dotázaných, ve skupině 25 až 39 let nevědělo nic 69 procent. Podle Gudkova za kolektivní ztrátu paměti může smršť událostí, která zasáhla ruskou společnost v 90. letech. „Lidé čekali, že Rusko se rychle změní v normální a rozvinutou zemi. Místo toho přišel společenský a ekonomický chaos,“ říká závěrem vedoucí centra Levada Lev Gudkov.