15 let běloruského "cara"

Lukašenko ve srovnání se stárnoucím Jelcinem skutečně působil svěže a energicky. Jelcina ale nahradil Vladimír Putin. Představa, že by nechal v Kremlu úřadovat Lukašenka byla od té doby zcela absurdní. Stejně rychle opadl i zájem utužování rusko-běloruské unie, ačkoli ta stále existuje. Je ale mnohem virtuálnější, než v dobách svého vzniku

Vraťme se do roku 1991. Bělorusové podpořili v referendu setrvání své země v rozpadajícím se Sovětském svazu. Jenže pak se pučisté v Moskvě pokoušeli, byť neúspěšně odstranit sovětského prezidenta Michaila Gorbačova. Další existence SSSR se stala neudržitelnou. Prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepsali dohodu o vytvoření Společenství nezávislých států. Bělorusko se tak do značné míry proti své vůli stalo samostatnou republikou.

Prakticky od počátku se začala projevovat jeho hospodářská labilita. Potenciální kandidát na prvního prezidenta voleného přímo obyvatelstvem Alexander Lukašenko, slíbil hospodářské ozdravění a vymýcení korupce. Jeho zvolení nebylo překvapením. Proti jeho postupnému koncentrování moci se bouřily jen nepočetné a rozdrobené skupinky opozice. Ty nebyly s to bez podpory obyvatel země Lukašenkově síle účinně čelit. Staly se a to bez přehánění okrajovou záležitostí.

Běloruskému prezidentovi se na počátku dařilo plnit pro občany nejpodstatnější slib. Totiž stabilizovat hroutící se hospodářství. Oblíbení prezidentovi manažeři uzavírali dlouhodobé kontrakty s ruskými firmami. Bělorusko dostávalo zemní plyn ve srovnání s dalšími zeměmi od Ruska za v uvozovkách "hubičku." Rusko bylo výhradním garantem Lukašenkvy vize o tržním socialismu.

Z rasantního zastánce rusko-běloruské unie se Alexander Lukašenko přerodil v nekompromisního obránce běloruské nezávislosti. Ruský plyn totiž v přímé úměrnosti k Lukašenkově v uvozovkách neposlušnosti začal zdražovat a ačkoli je jeho cena dosud nižší, než pro jiné odběratele, rozhodně přestal být za onu hubičku. Prezidentovy vize o ekonomické prosperitě bez ruské byly od počátku liché. Stejně jako sliby o boji s korupcí. Bělorusko je podle organizace Transparency International považováno za jednu z nejzkorumpovanějších zemí světa.

Nelze říci, že by Lukašenko nejednal, byť pod tlakem pragmaticky. Pokusil se těžit z rostoucích obav západu z mocenské renesance Moskvy. Lukašenkův režim připustil po 14 ti letech kandidaturu opozice parlamentu. Byť velmi omezenou. Po několik měsíců úřady brutálním způsobem nerozbíjely opoziční demonstrace. Na svobodu se dostali opoziční předáci a monopolní státní distributor tiskovin přestal bojkotovat opoziční běloruské noviny, do té doby prodávané a tištěné výhradně v sousedních zemích.

Ačkoli ve výše zmíněných volbách se do parlamentu nedostal jediný opoziční kandidát a především sčítání hlasů bylo terčem kritiky OBSE, bylo Bělorusko letos v květnu přijato do takzvaného Východního společenství. Organizace, která má přibližovat post sovětské země k Evropské unii.

Lukašenko na truc Moskvě odmítl podepsat pakt o vojenské spolupráci s Ruskem a několika dalšími post sovětskými zeměmi, čímž znemožnil jeho ratifikaci. Minsk proti všeobecnému očekávání neuznal samostatnost Abcházie a Jižní Osetie.

V Moskvě se po těchto krocích začala z kruhů blízkých mocenskému duu Putin Medvěděv ozývat otázka. Chce být ještě Lukašenko běloruským prezidentem? Jinak řečeno, potřebujeme ho ještě? Ani na západ od Běloruska pro Lukašenka nemají slabost. A tak se nabízí otázka. Podaří se mu za stále se prohlubující hospodářské situace udržet převládající letargii běloruských obyvatel? Zůstane manévrování mezi Moskvou a zeměmi na západ od Běloruska zárukou jeho moci? Pokud s ním na obou stranách ztratí trpělivost, stane se zbytečným. Představa, že by se stal Lukašenko příčinou vážně míněného boje mezi Moskvou, EU a Spojenými státy je už po léta absurdní.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .