13. výročí

V lidové mytologii se policejní zásah proti demonstraci v listopadu 1989 stal signálem k zahájení tzv. "sametové revoluce", což je nyní již méně používaný obrat, popisující zlomový proces rychlé přeměny systému od někdejší (v podstatě ničím nekontrolované) komunistické totalitní nadvlády ve standardní parlamentní demokracii.

Pravda - současný stav, popisovaný jako parlamentní demokracie západního typu má své některé specifické rysy, jež není od věci si v tyto dny připomenout.

I když současná Česká republika vykazuje všechny atributy parlamentní demokracie, existuje v místním fungování a provozování této demokracie řada významných odchylek od norem, které jsou známy ze zemí s demokracií již pokročilou...

Jedna z hlavních odchylek se týká tzv. "vymahatelnosti" (v domácím případě spíše "nevymahatelnosti") práva. Není to, i při příležitosti již třináctého výročí zahájení proměny společnosti, žádná novinka, nicméně oblast pomalu, váhavě, a mnohdy i podivně fungující spravedlnosti není jen nějaká místní starost zdejších občanů, výtky tímto směrem dostává Česká republika jako celek již dlouhá léta a nedobrý stav v oblasti vymahatelnosti práva bude ještě působit lecjakou nepříjemnost v procesu vstupování do integrované Evropy.

Nejvážnější, protože nenaříditelnou složku problematiky vymahatelnosti práva tvoří jakýsi nevztah veřejnosti k samotnému pojmu "právo". Na straně jedné toto honosné slovo znamená prakticky neomezenou možnost dělat cokoli, co není zapovězeno zákonem. Na straně druhé však znamená i libovolnou možnost tzv. "svobodného" jednání, což je řadou občanů vykládáno právě jako možnost různé zákonné, společenské, etické a morální normy v podstatě beztrestně překračovat.

Mezi možnosti, jakými lze normy pokračovat je možné zařadit v zásadě cokoli, počínaje téměř beztrestným vybíjením chodců na vyhrazených přechodech v případě bezohledných řidičů, přes zdlouhavě vyšetřované a nedůrazně trestané decimování fungujících podniků neschopnými či padoušskými manažery v rámci tzv. "privatizací" a konče třeba všeobecně rozšířeným dojmem, že cosi jako ?smlouva? se nemusí dodržet.

A když už jsme u toho slova - "smlouvu", tentokrát o předaných kompetencích, neumíme využívat ani po třinácti letech - řekněme - svobody. Řeč je teď o zvláštním přístupu většiny veřejnosti k hlavní a zásadní vymoženosti demokratického systému, totiž k možnosti svobodné volby. Poslední dvoje (resp. troje) volby, ty červnové do Poslanecké sněmovny, i ty podzimní senátní a komunální skončily totálním krachem odpovědnosti občanů za sebe samotné.

Hluboce nadpoloviční jakýsi nezájem voličů podílet se na organizaci a personálním obsazení správy vlastních záležitostí je zdrcujícím projevem ztráty nikoli důvěry v politickou reprezentaci, jak to bývá mnohdy interpretováno, nýbrž projevem bláhové lhostejnosti nad vlastním osudem. U této nadpoloviční většiny převládá nejspíš dojem, že neúčastí ve volebním procesu se občan jaksi zbavuje spoluzodpovědnosti za příští chod veřejných záležitostí. Pravý opak je pravdou - neboť neodevzdaný hlas je volebním mechanismem po volbách "přidělen" proporcionálně těm stranám, které se voleb zúčastnily a uspěly v nich. Nevolba je tedy ve skutečnosti mocnou volbou.

Nevztah politických špiček ke svým voličům, v podobě nekontrolovaných a nepostihovaných střetu zájmů (včetně módního slova "korupce"), a včetně pragmatického měnění zásadních postojů a názorů vždy podle momentálního zájmu a situace, je pouze analogií nevztahu voličů k nim, vzájemná důvěra se nedá vybudovat na vstřícné nedůvěře.

Celkově tento systém specificky místní podoby demokracie vyvolává dojem dvou vlaků, mířících sice zhruba stejným směrem ( k jakémusi abstraktnímu uspokojování vlastních potřeb), leč po jiných kolejích a v jinak zařízených vagónech. Jinými slovy: tento obraz jen potvrzuje letitou a ničím zatím nezvratitelnou pravdu o tom, že Češi (Moravané, Slezani...) sami sobě vládnout nedovedou...

Zachrání nás tedy před námi samotnými vstup do Evropské unie?