Ženy objevitelky a jedno výročí

24. září 2010

Zajímavé je, že u řady klíčových objevů v oblasti jaderné fyziky a chemie stály ženy, a to v době, kdy se sotva dalo hovořit o emancipaci. První z nich byla Marie Curieová-Sklodowská (1867 - 1934), oceněná roku 1903 Nobelovou cenou za fyziku (spolu s H. Bercquerelem a svým manželem Pierrem), po dalších osmi letech i za chemii.

Právě ona razila termín "radioaktivita" pro schopnost některých látek vysílat záření. Spolu s manželem objevili dva takové chemické prvky, radium a polonium. Její dcera, Irene Joliot-Curieová (1897 - 1956) byla o něco méně úspěšná, dá-li se takto hovořit o ženě, která dostala jen jednu Nobelovu cenu. Bylo to roku 1935 za objev umělé radioaktivity, který učinila spolu se svým manželem. V té době už stála deset let v čele Institut du Radium, založeného její matkou.

Logo

Konečně nesmíme pominout další ženu, jíž se však plného ocenění dostalo až po smrti. Žila v době, která poznamenala život celých kontinentů. Byla to Lise Meitnerová (1878 - 1968), která sehrála klíčovou roli v objevu štěpení uranu, ale nakonec dostal Nobelovu cenu za rok 1944 pouze její někdejší spolupracovník Otto Hahn (1879 - 1968), s nímž objevila roku 1917 prvek protaktinium. Meitnerová musela jako Židovka uprchnout z Německa, pokud si chtěla zachránit život. Přitom ještě v lednu 1939 napsal Otto Hahn, že rozštěpení uranu pokládá "za práci nás tří"; tím zbývajícím členem tria byl Fritz Strassmann (1902 - 1980). Citovaný text pak pokračuje: "Strassmann a já jsme se nikdy nezabývali fyzikou, v tomto případě bylo užitečné se věnovat jen chemii, práce s uranem (štěpení) byla pro mne darem z nebes." Pak se ale na Meitnerovou jaksi zapomnělo. Někteří historikové dnes soudí, že na jejím odstavení měl podíl vlivný švédský fyzik Karl Manne Siegbahn (1886 - 1978, Nobelova cena za fyziku 1924). Bál se konkurence? Nevíme. Pokud však skutečně sehrál nějakou zápornou roli, což není vyloučeno, dokazuje to jen, že vědci jsou lidé jako jiní se všemi klady i zápory. Snad ještě drobnost - proslulé Deutsches Museum v Mnichově ukazovalo jako vzácný exponát prostý dřevěný stůl, na němž tabulka hlásala, že to je pracovní stůl Otto Hahna, a další tabulka přidávala ještě Fritze Strassmanna. Tento stůl měl být svědkem objevu štěpení uranu. Byl, ale patřil Meitnerové.

Při výčtu dalších úspěchů žen na probíraném poli se musíme nejprve vrátit do 19. století, kdy D. I. Mendělejev předpověděl ve své periodické tabulce prvků existenci některých dosud neznámých. Jedním z nich bylo ekacesium, prvek číslo 87 následující ve svislém sloupci po cesiu. Zatímco jiné chybějící prvky poměrně rychle zaplňovaly prázdná místa tabulky, tento prvek úporně vzdoroval skutečnému objevu, a to navzdory tomu, že se o to pokoušela řada vědců a postupně hlásila objevy russia, alcalinia, virginia či moldavia. Všechno byly omyly.

Logo

Sotvakdo mohl tušit objevitelku v nenápadné slečně, která jednoho dne vešla do tehdy už proslulého Institut du Radium k paní ředitelce Curieové. Slečna Marguerite Pereyová se narodila 19. října 1909 jako nejmladší z pěti dětí drobného podnikatele, žijícího na předměstí Paříže. Ve dvaceti letech dokončila studium na pařížské univerzitě, a diplom měla s sebou, když zaklepala u paní Curieové - a byla přijata.

Dostala za úkol připravit čisté aktinium, prvek objevený roku 1899 Francouzem André Louisem Debiernem (1874 - 1949). Zájem o tento prvek byl pochopitelný, protože o něm nebyly dostatečně kvalitní údaje, přestože bylo například jako produkt jeho rozpadu prokázáno helium. Ovšem jeden ze základních parametrů, poločas rozpadu, se například někdy udával v rozmezí sedmi až dvaadvaceti let. Slečna Pereyová na sebe záhy upozornila mimořádným nadáním a zručností v laboratoři, což jí brzy vyneslo místo osobní laborantky paní Curieové, a dodejme, že i její důvěrnice. Práce s aktiniem nebyla jednoduchá, a až v polovině třicátých let se slečně Pereyové podařilo připravit několik tisícin gramu jeho koncentrátu, a konečně také získala spoleh-livé čárové spektrum tohoto prvku. O něco později, na podzim roku 1938, si všimla jisté anomálie - čerstvě vyloučené aktinium zářilo jinak, než vzorky staré třeba i jen jeden den. Tato odlišnost v radioaktivním záření trvala vždy jen krátce. Byl příčinou snad roz-pad nového, dosud neznámého a málo stálého prvku, který byl v aktiniu jako malá pří-měs? Tato myšlenka byla naprosto správná, takže když 2. března 1946 podávala slečna Pereyová disertaci, byla na deskách titul "Prvek 87, Actinium K", a poslední věta textu zněla: "Pro pole 87 [míní se periodické tabulky, pozn. aut.] se navrhuje jméno Francium, Fa." Obhájením práce na proslulé Sorbonně získala autorka titul doktorky fyzikálních věd. Podařilo se jí objevit poslední přirozeně se vyskytující radioaktivní prvek, francium, v tomto případě to byl jeho isotop 223. Došlo jen k malé změně; prvek dostal posléze značku Fr. Jako rok jeho objevu najdeme 1938 nebo 1939. Další radioaktivní prvky už byly připraveny uměle. O technické zručnosti francouzské badatelky svědčí fakt, že s tehdejšími možnostmi prokázala existenci prvku, jehož poločas rozpadu jsou jen 22 mi-nuty. Proto unikal tak dlouho pozornosti. Současně to byl po poloniu, radiu a aktiniu čtvr-tý přirozeně se vyskytující radioaktivní prvek objevený ve Francii.

Logo

Následovaly pocty. Roku 1946 se slečna Pereyová stala vedoucí výzkumu v Institut du Radium a o tři roky později vedoucí ústavu jaderné chemie, který založila na univerzitě ve Štrasburku. Konečně 12. března 1962 byla zvolena členkou-korespondentkou francouzské Akademie, jako první žena v tehdy třísetleté historii této instituce. Skromná nenápadná slečna Pereyová, důstojnice Čestné legie, stála na vrcholu slávy. Málokdo tehdy věděl, že už dva roky trpí rakovinou, chorobou řady průkopníků chemie a fyziky radioaktivních prvků. Po dlouhé nemoci zemřela 13. května 1975 jako poslední z předválečných členů laboratoře paní Curieové. Letos tedy uplynulo šedesát let od předložení disertace, která zařadila slečnu Pereyovou mezi úspěšné objevitele chemických prvků.

autor: Vladimír Karpenko
Spustit audio