Z českých bank už nebudou dojné krávy?

Chce-li vláda prodat tento bankovní dům, musí kupci poskytnout záruky za případné kostlivce ve skříni. A těch by tam mohlo ležet ještě požehnaně. I když stát už odkoupil do Komerční banky za padesát miliard korun některé špatné úvěry, zůstávají v jejím držení ještě další.

Podle auditu se například v kategorii úvěrů pod zvláštní kontrolou nachází čtyřiadvacet miliard korun problémově poskytnutých půjček. U nich reálně hrozí, že nebudou nikdy splaceny. Takže s pravděpodobností hraničící téměř s jistotou spadnou opět na bedra daňových poplatníků.

Tím spíš, že podobný postup zvolila vláda také v souvislosti s prodejem České spořitelny. Když k tomu přidáme podivné převedení Investiční a Poštovní banky na ČSOB se státní garancí ve výši desítek miliard korun, nedá se od Zemanova kabinetu ani jiný postup čekat.

Ostatně řadové občany této země podobné tahy kolem českých bankovních domů příliš nevzrušují. Do největších z nich už byly všemi vládami nality stovky miliard korun. Lidé to ve formě daní bez velkých protestů zaplatili, takže proč by politici hledali nějaký komplikovanější a nepopulárnější způsob, byť by byl výrazně levnější.

Proto dosud mohlo zaznít z úst členů vlád mnoho nesplněných slibů o tom, že do bankovního sektoru nedá stát už ani korunu. Přímo úměrně s jejich četností rostla i suma v kolonce s názvem státní pomoc bankám. Tím spíš, že v těch největších z nich měl stát majetkovou účast. Navíc měl zájem na tom, aby nedocházelo ke krachům podniků, hlavně těch formálně zprivatizovaných. Tedy těch, ve kterých měl podstatnou část akcií i nadále prostřednictvím Fondu národního majetku právě stát. Takže různými tlaky na polostátní banky pumpovala vláda peníze hlavně do těchto podniků. A to přesto, že vzhledem k jejich způsobu fungování se půjčky postupně měnily v nenávratné dary.

Bylo pouze otázkou času, kdy opadá nablýskaná fasáda peněžních domů a kdy se objeví krutá realita. Tou byly na pokraji krachu stojící banky. Tím spíš, že jejich nenormálního provozu dokázali zneužívat někteří „podnikatelé a bankéři“. Ti je systematicky tunelovali.

Takže veřejnost po sérii různých afér příliš nevyvedly z míry ani informace o tom, že některé aktivity Komerční banky mohly souviset s ruskou mafií. Dovedeno do důsledku, daňoví poplatníci v České republice možná nepřímo financovali organizovaný zločin.

Také takové bylo české bankovnictví. Minulý čas je na místě. Pokud se podaří prodat Komerční banku zahraničnímu investorovi, ovládne prakticky celý český bankovní trh zahraniční kapitál. Po zkušenostech s problematickým fungováním Nomury v IPB lze doufat, že snad pouze ten důvěryhodný.

Kdyby se mu to podařilo už před několika lety, ušetřili by čeští daňoví poplatníci miliardy korun. Soukromé banky by nesmyslně nepůjčovaly megalomanům typu Soudka, Junka nebo Stehlíka. Určitě by nebyly ochotny poskytnout úvěr podnikům, které se nechtěly přizpůsobit realitě a přežívaly ve stylu komunistického podnikání. A hlavně renomované zahraniční banky si dávají velký pozor, aby se neocitly pod silným politickým vlivem.

Takže z toho všeho je patrné, že v době divokého kapitalismu v České republice nemohly uspět. Zprivatizování všech problematických bank, byť s obrovskými náklady, je asi jedinou cestou, jak definitivně skončit s podivnými praktikami v českém bankovnictví a vůbec v celém hospodářství.

Přesto tady zůstává jedna velká výhrada. Hříchy nedávné minulosti by neměli zaplatit pouze daňoví poplatníci. V rovině trestní a morální by měl být účet předložen už zmiňovaným „podnikatelům a bankéřům“ a samozřejmě také některým politikům.