Václav Vokolek: Úplně jiný Dalibor
Nad vsí Kozojedy, těsně pod mocným hradištěm Dřevíč, najdeme zarostlé valy, to je v Čechách docela obvyklé. Na zbytcích valů není nic jisté a žádný archeologický průzkum zde nebyl proveden. Zajímavé je, že i tak pečlivý kastelolog František Antonín Heber hrad Kozojedy neuvádí, hrad nezmiňuje a píše o něm jako o zaniklém.
Také v monumentálním Sedláčkově díle o českých hradech Kozojedy nenajdeme. Přežil jen místní název Na Hrádku, nic přesnějšího. Názvy ovšem mohou být zavádějící, to platí pro jakékoliv místo na mapě.
Čtěte také
Nezřetelné zbytky valů jsou přesto považovány za rodové sídlo Kozojedských, ale historicky ani tento fakt není v nejmenším doložen. A přece každý zná populární postavu českých dějin, Dalibora z Kozojed. Známe jej ze Starých pověstí českých a o statečném Daliborovi byla dokonce složena tak půvabná opera.
O Daliborovi z Kozojed se můžeme dozvědět mnohé, snad až příliš. Každopádně pocházel ze starobylého rodu, jeho pradědeček stál po boku českého krále Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku. Mladého vladyku Dalibora vnímáme jako statečného ochránce chudých, nespravedlivě odsouzeného člověka, dokonce houslového virtuosa, i když nástroj vynalezl Andrea Amati hodně let po Daliborově smrti. Takže všechno bylo jako obyčejně jinak. A jak to mohlo být ve skutečnosti?
Čtěte také
Pan Dalibor určitě nebyl napravovatelem křivd a bezpráví. V zemských deskách se dozvíme, že byl dvakrát za svou nepoctivost popohnán k soudu. Snažil se totiž okrást svého bratra Jana, přivlastnil si totiž z dědictví víc, než mu náleželo. Zažaloval ho sám otec a soud mu dal za pravdu. Musel neprávem získané vrátit.
V době po husitských válkách, v časech nového sociálního napětí, došlo k selským povstáním proti stále krutějšímu nevolnictví. Jedno z největších proběhlo roku 1496 na panství Adama Ploskovského na Litoměřicku. Poddaní dobili pánovu tvrz a zajali ho. Vzbouřenci se „dobrovolně uchýlili pod ochranu“ pana Dalibora z Kozojed, který vlastnil sousední panství, ale žádné Kozojedy. To vše působí až dojemně.
Ale Dalibor spíše obratně využil situace. Nabídl zdánlivě osvobozeným nevolníkům ochranu a ti ji rádi přijali. Netušili, že rafinovaný Dalibor s péčí o nevolníky převezme i tvrz pana Adama a celé jeho panství. Jak snadné…
Čtěte také
Nevyplatilo se mu to. Odvezli ho v poutech do právě dostavěné věže Pražského hradu, kde čekal na soud. Stal se tu prvním vězněm a věž je po něm dodnes nazvána, to je asi pravdivý detail. A jeho tak dojímající hra na housle?
I v případě tak podezřelé hry na housle by mohlo existovat vysvětlení. Housličky se ve středověku neříkalo hudebnímu nástroji, víme, že nebyl vynalezen, ale mučicímu nástroji, skřipci. Na něj se tělo natahovalo, jako struny na houslích, a mučený se obvykle přiznal. Jistě se to neodehrávalo v tichu, řev a nářek mučených patřil ve středověku k obvyklým koncertům. Ale i toto vysvětlení spisovatele Josefa Svátka není příliš věrohodné, je přece jen příliš literární.
Čtěte také
Z historických dokumentů vyplývá, že Dalibor z Kozojed opravdu nebyl kladným hrdinou, podezřelé koncertování z hladomorny také není reálné, stejně jako jeho spojení s valy u vsi Kozojedy.
U nezřetelných valů tedy můžeme snadno přemýšlet o vratkosti lidské paměti, která nás doprovází a bude doprovázet, celé věky. Jistě nás u valů, k nimž nevede žádná cesta, napadne mnohé o falešných hrdinech, kteří se dostali, a jistě dostanou, do národního mýtu zcela snadno. Třeba hodně falešně znějící hrou na housle, které nebyly vynalezeny.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
