Václav Vokolek: Zázračná uzdravení
O zázracích se většinou mluví v minulém čase. Většina z nich se stala před dávnými časy a člověka by mohlo napadnout, že žijeme v dobách, kdy se zázraky již nedějí. Leda ty falešné, mnohdy i slibované s nepěknými úmysly. A přece v Dubenci u Jaroměře se zázraky děly a není tomu tak dávno. Již proto si stojí za to je připomenout, vyjmout je ze zapomenutí.
Vše se odehrálo v okolí dubeneckého kostela, dnes hodně opuštěné stavby. Na faře žila v padesátých letech minulého století mimořádná žena, která by v jiné době a v jiné zemi patrně získala pověst světice.
Čtěte také
Anna Bohuslava Tomanová se narodila roku 1907 v Pastvinách u Klášterce nad Orlicí. Od malička byla pronásledována nepřízní osudu. Když jí byly čtyři roky, zachvátil vedlejší stavení požár a dítě utrpělo vážné zranění. Následky byly kruté, Anna postupně ochrnula. Zůstala doživotně upoutaná na lůžko, dokonce ani do školy nemohla chodit a nikdy se nenaučila číst ani psát. Naštěstí její rodiče nechápali dceřinu tragédii jako nějaký trest, ale jako vyšší milost.
Mohli bychom konstatovat, a jistě se tak o ní v Dubenci vyprávělo, že je nešťastným stvořením. Nikdo netušil, že je neobyčejně silnou ženou, jejíž duch ve slabém těle dokázal věci, které bychom mohli považovat za zázrak. Není vyloučené, že na tělem opuštěné ženě stál v té chvíli celý svět.
Čtěte také
Vše začalo dramaticky. Její bratr se měl stát knězem, ale byl nemocný a slabý. Byla válka a mnoho pomoci se nenabízelo. Negramotná Anička provedla velkou mystickou operaci. Nabídla Bohu, že na sebe vezme všechny bratrovy nemoci těla, aby mu mohl sloužit. Uzdravil se. Když roku 1944 sloužil svou první mši, projevila se u Anny stigmata, nejen rány po hřebech, ale také na hlavě jako po trnové koruně a na zádech po bičování. Objevovaly se vždy v pátek, v den utrpení Páně.
Stalo se nečekané. Anna začala brát na sebe utrpení druhých. Dokázala přebírat nemoci jiných lidí, měla velkou duchovní sílu, byla také nadaná věšteckým duchem. Pro každého návštěvníka měla dobré a povzbuzující slovo. „Dokud jsem trpěla bez lásky, trpěla jsem jako zvíře. Nyní trpím ráda, moje utrpení je pro mne štěstím“, říkávala těm, kteří k ní se svými bolestmi doputovali. Anna Tomanová nabízela svým bližním nepochopitelnou léčbu, lékařsky nevysvětlitelnou, která byla o to víc nepochopitelnější, protože bývala účinná.
Čtěte také
Ale byla obklopena i těmi, kdo jí nevěřili a považovali za podvodnici. Nepřátelsky se k ní chovala i tehdejší královehradecká konzistoř ovládaná s komunisty kolaborujícími duchovními. Samozřejmě ani komunistický režim neměl zájem, aby se v ateistické zemi hovořilo o zázraku. Vše tedy bylo nutné dokonale utajit, třeba i to bylo cílem vyššího plánu. Dnes, v čase mediálních hvězd, by příběh nebohé ženy se stigmaty, která pokořila svou tělesnost, rychle zapadl, takže o něm ví jen nemnozí, kteří navštěvují její hrob.
Svá poslední léta prožila v Dubenci. Procházela v těch časech velkým utrpením a zažívala jen nepochopení a velkou opuštěnost. Je více než symbolické, že zemřela za úsvitu posledního měsíce v roce 1957, samozřejmě v pátek.
Čtěte také
Mystičku v Dubence nepřipomíná již nic. Pohřbena je na hřbitově v Klášterci nad Orlicí, odkud pocházela. Lidé k jejímu hrobu putují, dokonce se uvažuje o jejím blahořečení. V Dubenci zůstaly pouze zavřené dveře do kostela. Jistě ne náhodou zdobí dveře do dubeneckého kostela reliéf zázračného uzdravení.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
