Václav Vokolek: Listoví mužíčci
Hned na začátku máje se v Evropě objevovali májové paní a májoví mužíčci. Tak třeba ve Slezsku si venkované přiváděli z lesa mužskou bytost, na tváři měl masku z kůry, oblečený byl do trsů rákosu a hlavně zelených haluzí. V jiných zemích se lesnímu tvoru, byl to samozřejmě převlečený venkovan, říkalo listový mužíček. Někdy měl na obličeji ptačí masku a pak se jmenoval Vodní pták. V Anglii lesního muže znají jako „Zeleného Jacka“.
Všechny tyto bytosti jsou nějak spojeny s vodou. To znamená, že figura lesního ducha byla hozena či ponořena do vody, to je jasným symbolem plodnosti.
Čtěte také
Zvláštní rituál probíhá dodnes v Bavorsku. Z lesa vyrazí zelený muž na koni, vjede do potoka či řeky a seskočí. Tam na něj čekají dvě dívky, dohromady tvoří zase keltskou trojici, strhnou mu masku, omyjí ho a třikrát se ponoří. Jedná se o jakýsi přírodní křest, kterým má být přírodní bytost očištěna, aby mohla vstoupit do světa lidí.
Zajímavé jarní zvyky souvisejí s problémem, který se řada badatelů snaží marně rozluštit. Ve středověkých kostelech, katedrálách, v hradních kaplích, v zasedacích síních radnic najdeme zeleného muže vytesaného z kamene. Proč tam je? Nemá sebemenší vztah ke křesťanství a nikdo nedokázal nějaké symbolické propojení objevit. Přesto je zelený muž na důležitých místech posvátné stavby, často dokonce v presbytáři pozoruje kněze při mši. Nikdo neobjevil závažný důvod proč…
Čtěte také
Udělat si po slunovratu již letní výlet za zelenými muži, to znamená jet na návštěvu k bytostem pocházejících z časů dávno minulých. Co jsou, kdo jsou, odkud přišli, co znamenají, to jsou otázky, na které neumíme jednoznačně odpovědět. Zelené tváře, kterým z úst, očí, nosu a někdy i z uší vyrůstají zelené ratolesti, jsou pokládány za zelenou řeč, zelený sluch, zelený čich, jsou nepochopitelné. Vzbuzují mnoho otázek, ale odpovědí jen pramálo.
Že by právě proto přežíval ve středověkých křesťanských stavbách? Jonathan Black odpovídá: „V Evropě byl bůh přírodních cyklů zobrazován jako zelený muž. Bůh pokrytý listím, divoký jako příroda, ale zároveň její oběť; tak Osiris shlíží na shromážděné ze stěn bezpočtu křesťanských kostelů.“
Čtěte také
Čechy jsou domovem zelených mužů, nalézá se jich stále více, takže jejich konečný počet není zatím znám. Tím se nijak neodlišujeme od ostatních evropských zemí. Potkat zeleného muže, ať již na svorníku klenby, nebo na konzolách či na fasádě, je vždy inspirující. Je zvláštní, že pokud si neuvědomíme jejich existenci, jsou pro nás neviditelní a nevnímatelní. Když zjistíme jejich existenci, dokážou se před našima očima nečekaně zpřítomňovat. Číhají na nás v gotických portálech, a dokonce na nábytku či v renesančním obložení zasedací síně radnice, jako třeba v Litoměřicích.
Někteří zelení muži jsou velice známí, některé objevili před nedávnem a řada z nich se jistě ještě ukrývá v ornamentálních labyrintech středověkých staveb. Patří k jaru, a tak některý z jarních výletů může směřovat k nim. Doporučuji dva kostely, leží v půvabné krajině dolního Poohří, do Duban a do Křesína. Je to keltská krajina. Na dohled se nachází keltské oppidum Stradonice.
Jarní výlet za zelenými muži můžeme zakončit procházkou podle řeky, která tu proudí velice rychle. V čisté vodě se odráží modř nebes i zeleň zarostlých břehů. Řeku můžeme vnímat jako plynutí naplněného času, který nelze ani vrátit, ani zastavit. Třeba právě to bylo podstatou zelené řeči.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
