Václav Vokolek: Neznámý král
Co se stalo kdysi dávno ve Stadicích, ví každý, kdo chodil do základní školy. Stadice vstoupily do národního mýtu jako místo, odkud přišel první český kníže Přemysl. Zní to jako skutečně lidové vyprávění, ale určitě se v něm skrývá víc než pověst o dosazení stadického sedláka na pražský knížecí stolec. Kosmas vše popisuje tak plasticky, jako by u toho byl.
Každopádně Stadice mohly být významným posvátným místem, a to dávno před příchodem Čechů. Možná posvátným místem Keltů, ale třeba i starších obyvatel pozdějších Čech. Je známo, že i v keltské mytologii se vyskytuje héros Eochid, který má příjmení Airem, tedy Oráč. Oráč je prostě kultický přídomek, a proto každý takový Oráč nepatří historii, nýbrž mýtu, jak konstatoval Záviš Kalandra.
Čtěte také
To všechno potvrzuje úcta, kterou zdejší lidé po dlouhá staletí „Přemyslovu poli“ prokazovali. Vzhledem k tomu, že tušíme, že stará víra se alespoň ve zlomcích, často nepříliš souvisejících, dochovala donedávna, je tato úcta více úctou k posvátnému místu než vzpomínkou na dávno vymřelý rod.
Tato úcta mohla vzkřísit pozdější vlastenecké snahy, ale v lidech mohla přežít jeho posvátnost. Místo ve stadických polích nebylo oráno, bylo vyjmuto z jakékoliv profánní činnosti. Zajímat by nás mohl okrouhlý tvar pole, které by tak souviselo s množstvím posvátných rondelů nejen u nás, ale doslova po celém světě. Také posvátný keř lísky byl dlouho uctíván. Místo bylo dokonce ohrazeno a máme zprávu, že v 19. století byly kolem zbytky jakési zdi. Třeba to nebylo jen hrazení.
Čtěte také
Stadice vstoupily do českých dějin ještě jednou. V klidné vsi nad říčkou Bílinou se ještě jednou objevil český panovník. Česká královská koruna totiž osiřela. Při volbě nového krále probodl Oldřich z Lichtenburka Tobiáše z Bechyně, protože s posměškem posílal české stavy do Stadic, zda by tam nenašly nějakého sedláka, který by snad byl příbuzným někoho ze starého knížecího rodu.
Po Velikonocích roku 1445 se ve Stadicích zjevil muž oděný v žíněném rouchu. Vyhlédl si v polích vysoký strom, vylezl na něj a usadil se tam. Časem si na stromě upravil jakýsi příbytek, spíše hnízdo. Sedlákům, kteří se na něj přišli podívat, říkal, že je poustevníkem, a hovořil také o zázračném zjevení. Přišli prý k němu svatý Václav se svatým Janem Křtitelem, to je opravdu zvláštní kombinace, a oznámili mu, že ho Bůh ustanovil za českého krále. Proto ho poslali do Stadic, aby panovník opět vyšel odtud.
Čtěte také
Tajemný poustevník v koruně stromu vedl moudré řeči, bylo zřejmé, že je vzdělaný, a lidé si ho počali vážit. Nosili mu dary, klaněli se mu, a dokonce se k němu přidružil jakýsi písař, jenž zapisoval jeho vidění a rozesílal listy do všech krajů, aby se lidé přišli novému králi vzešlému z lidu poklonit. Do Stadic se brzy hrnuly davy lidí. Přicházeli i páni a rytíři, aby králi poslanému Bohem přísahali věrnost. Tomu se musela učinit přítrž. Zemští páni dostali ze stadického krále strach a sjeli se do Roudnice k panu Janu Smiřickému. Odtud se s ozbrojenci vypravili do Stadic.
Ale žádný zázrak, ani selský lid, svého krále nebránil. Kdo mohl, utekl. Poustevníka a jeho nejbližší svázali a odvezli do Roudnice. Tam si chvíli pobyli ve vazbě a pak byli neslavně propuštěni domů. Poznalo se, že tento český král je pomatený. Eneáš Silvius napsal v jednom svém listě, „že čím výtečnější jsou v Čechách mužové jak rozumem, tak učeností vynikající, tím větší hloupost se tam také shledává“. Zdá se, že tento postřeh neplatil jen v 15. století.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
