Václav Hrabě. Básník bez básnické sbírky
Václav Hrabě. 50 let od smrti. Michael Rozsypal zpovídá zakladatele Hrabětova kultu Miroslava Kováříka
Přesně před padesáti lety, 5. března 1965, zemřel Václav Hrabě, jeden z nejpodivuhodnějších básníků moderní české poezie. Bylo mu jen 24 let.
I když mu za života nevyšla jediná sbírka, brzy se stal kultovním básníkem.
„Jeho poezie je uhrančivá a mně mluvila z duše. Dostal jsem se k ní až po jeho smrti, a protože jsem byl šéfem Divadla hudby a poezie v Litvínově, tak jsem neváhal a do několika měsíců jsme udělali premiéru hry Stoptime aneb Requiem za Václava Hraběte,“ popisuje Miroslav Kovářík vznik kultu Václava Hraběte.
A kdybych měl umřít
chci hvězdy na rakev
a trochu hnědé hlíny
hřejivé jako krev
na hřbitově ať hrají
houslovou sonátu
v které zní mořské mušle
a slunce pasátů
Tomu kdo bude plakat
maličký kapesník
s mým monogramem dejte
Je to jak památník
Připijte na mé zdraví
nebožtík píval rád
a teď už nechuraví
už nebude mít hlad
Připijte na mé kosti
ať mohou dobře spát
Věřte mi je to k zlosti
teď v létě umírat.
Verše Václava Hraběte se pak léta šířily opisováním, v písničkách Vladimíra Mišíka, ale také v klubových pásmech v Divadle v Řeznické, Redutě, nebo Viole.
„Nikdo z jeho přátel se neodhodlal k tomu, k čemu jsme se odhodlali my. Zveřejnit to dílo. Tenkrát byla cenzura velice přísná, a proto jsme to udělali jako představení,“ říká Miroslav Kovářík, divadelník, herec a recitátor.
K popularitě Václava Hraběte přispěly také nahrávky, na nichž básníkovy zhudebněné verše zpívá Vladimír Mišík a recituje Mirek Kovářík.
Nadčasové básně Václava Hraběte oslovují dodnes. „ Představení Stoptime je jedno z nejstarších, které se v Praze hraje nepřetržitě od roku 1980,“ říká Miroslav Kovářík. A 16. března si můžete nesmrtlené verše poslechnout naživo v pásmu Blues pro bláznivou holku v Klubu Rybanaruby.
