V Normandii jsem si myslel, že nastal konec světa. Příběh Otakara Riegela, jehož vojenská dráha začala ve wehrmachtu
Před pár dny jsme si připomínali, že od spojenecké invaze v Normandii, která zásadně přispěla k Hitlerově porážce a k osvobození Evropy od nacismu, uplynulo už 80 let. 6. června 1944 se k francouzským břehům na několika tisících lodí přeplavilo asi 160 tisíc vojáků, do konce měsíce jich bylo 875 tisíc.
Během prvního dne pobřežních bojů ztratili spojenci podle historiků až deset tisíc mužů, přičemž potvrzených mrtvých je 4414. Odhady německých padlých se různí, běžně se uvádí počet mezi čtyřmi až devíti tisíci.
Mezi vojáky, kteří se na počátku invaze vylodili v Normandii, bylo i pár Čechů (přesný počet neznáme), často je zmiňován podíl československých letců sloužících v RAF. Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány vzpomínkám plukovníka Otakara Riegela (1925–2013), který rovněž pocházel z české rodiny a prožil Den D na pobřeží Normandie, avšak na německé straně.
Bylo mu tehdy osmnáct let – a vojákem wehrmachtu dlouho nezůstal. Na dobovém videozáznamu v archivu Paměti národa působí jako rozhodný, ale jemný člověk, unavený nemocí – a také těžkým životem, který si nevybral, ale prošel jím se ctí.
Mladík z Těšínska
Otakar Riegel se narodil v Rychvaldu na Těšínsku 21. října 1925. Doma mluvil s rodiči česky, a když po mnichovském diktátu zabrali Těšínsko Poláci, chodil na gymnázium v Bohumíně, kde se vyučovalo v polštině. 1. září 1939 Němci přepadli Polsko a Rychvald se v krátké době stal součástí již třetího státu, tedy hitlerovského Německa. Otakar nastoupil na obchodní akademii v Ostravě, kterou už nedokončil.
Obyvatelé národnostně smíšeného Těšínska, přičleněného k říši, měli být germanizováni: nejdřív se směli přihlásit ke „slezské národnosti“ a poté byli nuceni zapsat se do tzv. Deutsche Volksliste, tedy zařadit se zpravidla do třetí ze čtyř kategorií němectví (to byla kategorie pro ty, z nichž měli být „dobří Němci“ teprve vychováni).
Z odmítnutí vyplývaly vážné potíže, ze zápisu jisté výhody, jako například vlastnické právo a lepší potravinové příděly. Otakarův otec se zapsal, protože už byl starší, neměl dost peněz na živobytí a jako „ne-Němec“ neměl nárok na penzi.
Pro jeho syna, stejně jako pro tisíce dalších mladíků z Těšínska, však ze zápisu vyplynula nevítaná povinnost sloužit v německé armádě: „Když otec podepsal ‚Volkslistu‘ , bylo mi šestnáct roků. Když mi bylo sedmnáct, tak mě odvedli, a když mi bylo osmnáct a dva měsíce, tak jsem před Vánocemi, 20. prosince 1943, narukoval do wehrmachtu.“
Pětiměsíční výcvik prodělal Otakar Riegel v tzv. Munsterlageru (název podle města Munster), středisku mezi Hannoverem a Hamburkem. Na cvičení s těžkou technikou v blátě a na dril, ztížený špatnou němčinou, vzpomínal i po letech s nechutí: „To byl výcvik, to si nedovedete představit… Utahaní, ale všechno hned po cvičení muselo být očištěné od bláta. Mokré, ale čisté… Měl jsem smůlu, protože oni věděli, že jsem Čech… Když jsme se vrátili ze cvičení, tak mi vždycky z postele vyndali prkna a tím zatopili. Dostávali jsme jenom 30 briket, každý měl jen jednu deku a v těch dřevěných barácích byla strašná zima… A i když nás spojenci nebombardovali, ale jen nad námi přelétávali, stejně byl vyhlášen ‚Fliegeralarm‘, to znamenalo vzít přilbu, deku, flintu – a do zákopu. Z pěti měsíců jsem prospal jen asi tři celé noci…“
Normandie: Jenom ať nejsem mrzák
Po výcviku zařadili Otakara Riegela k raketometu, měl odjet k Monte Cassinu v Itálii, nakonec jeho vojenskou skupinu poslali nečekaně do Francie, k městu Caen v Normandii. Není zcela jasné, nad kterou pláží byla Riegelova jednotka wehrmachtu umístěna, nicméně podle jeho vyprávění dorazila na místo těsně před invazí.
6. června 1944 ve čtyři hodiny ráno skončila Otakarovi Riegelovi strážní služba, vzal si deku a šel si odpočinout ven, nikoli do úkrytu k ostatním. To mu zřejmě zachránilo život. Sotva usnul, začal masivní spojenecký nálet. V šoku doklopýtal do miniaturního bunkru, který obýval Rus Nikolaj, jehož si Němci přivezli z tažení do Sovětského svazu (nesměl mít zbraň a dělal „pucfleka“).
Otakar Riegel vzpomínal: „A teď padaly bomby, vždycky pískot – a pak rána. Hlína nám zasypala vchod a my jsme se dusili... Už jsme se loučili se životem, ten Rus plakal a naříkal špatnou němčinou: Musíme umřít. Ale podařilo se mu dostat ruku do kapsy, vyndal nůž, jenže ho nemohl otevřít, a jak jsme byli zasypaní a ve tmě, tak zavřeným nožem škrábal do hlíny a já jsem zase hlínu prsty odhraboval. Pak se mu přeci jen podařilo nůž otevřít a udělal díru velkou asi jako desetikoruna… Tím úzkým otvorem pronikalo trochu světla a vzduchu, ale nálet pokračoval, a jak bomby vybuchovaly, byl cítit jen kouř.“
Čtěte také
Když po několika hodinách bombardování ustalo, podařilo se vzrůstem malému Nikolajovi vyhrabat ven, vysvobodil i Otakara – a zjistili, že skoro nikdo z německých vojáků nezůstal naživu: „V baterii nás bylo 120 a celou tu hrůzu jsme přežili jenom čtyři… To bombardování bylo strašlivé, nekonečné… Padala jedna bomba, druhá, třetí, pátá, desátá, stá. A já jsem si říkal: to je konec světa. A to ještě stříleli z moře… A také jsem si říkal: Jenom ať nejsem mrzák. Ať mě to zasáhne, ale ať nejsem nikomu na obtíž...“
Otakar Riegel v interview říkal, že už během výcviku ve wehrmachtu přemýšlel o dezerci. Po náletu si na kus klacku přivázal bílý kapesník, spolu s Rusem Nikolajem se vydal hledat spojenecké vojáky – a když narazili na několik Britů, vzdali se jim. V improvizovaném zajateckém táboře na francouzském pobřeží zažil pozdější plukovník Riegel další bombardování, tentokrát německé.
Potom byl s dalšími příslušníky wehrmachtu odvezen do Británie – a jako Čech se dostal do tábora poblíž skotského Edinburghu, kde se s několika dalšími Čechy přihlásil do britské armády. Nikolaje už nikdy neviděl.
Čtěte také
Rodiče Otakara Riegela mezitím dostali zprávu, že jejich syn padl v boji za německou říši a jejího vůdce (a naštěstí se po pár týdnech dozvěděli, že žije, neboť jim poslal z Británie dopis a pošta i za války kupodivu fungovala).
Měsíce u Dunkerque
Za deset dní od podání žádosti narukoval Otakar Riegel v Southend-on-Sea, prodělal zkrácený výcvik, složil přísahu a byl přiřazen k československé jednotce. Prošel ještě tankistickým výcvikem v Kelso v jižním Skotsku, naučil se základy angličtiny – a spolu s dalšími vojáky se vrátil do Normandie.
Po měsíčním čekání byl jeho prapor umístěn poblíž Dunkerque, do vesnice Ghyvelde. Přístav Dunkerque okupovala zhruba dvanáctitisícová německá posádka a Otakar Riegel se tam účastnil jako tankista a v případě potřeby jako pěšák bojových operací (podrobněji je popisuje v Příbězích 20. století), a to až do 9. května 1945, kdy obléhání skončilo, Němci se vzdali a viceadmirál Friedrich Frisius podepsal kapitulaci.
Otakar Riegel říkal, že o konci války se dozvěděl v tanku z rádia, nepamatoval si bouřlivé oslavy: „Když to skončilo, každý byl smutný, protože nevěděl, co je s jeho blízkými. Nějaká enormní radost nebyla. Radost přišla, až když jsem se dozvěděl, že jsou rodiče naživu.“
Po návratu do Československa sloužil na Šumavě a později v Praze, než byl v dubnu 1947 jako nižší důstojník demobilizován. Nastoupil jako úředník v hutích, ale po prověrkách v roce 1948 ho vyhodili coby politicky nespolehlivého někdejšího západního vojáka: „Přišel komunismus a 4. března 1948 jsem byl na dlažbě. Rozvázali se mnou pracovní poměr na popud akčního výboru a měl jsem jít do dolů.“
Skončil jako horník v dole Michal poblíž Rychvaldu, po roce se dostal do tzv. úderky, časem mohl dálkově vystudovat hornickou průmyslovou školu a dostal místo vedoucího úseku. Studium vysoké školy mu komunistická strana nepovolila. Za pár let přešel na obvodní báňský úřad, kde pracoval až do důchodu. Plukovník Otakar Riegel (vysokou hodnost získal po pádu komunismu) zemřel 6. září 2013.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
