Ústavní soud je proti monopolu v politice

Podle některých by byla ideální pouze soutěž dvou stran, které by se střídaly u moci. Podle jiných by bylo lepší, kdyby se o přízeň voličů ucházely desítky stran a do poslanecké sněmovny se dostaly prakticky všechny, které obdrží alespoň nějaký ten hlas.

Právě mezi těmito dvěma mantinely bruslí čeští zákonodárci a snaží se zajistit taková pravidla hry, která by jejich stranu zařadila vždycky mezi vítěze. Což v tomto případě znamená usazení v parlamentních křeslech a pobírání co nejvyšších příspěvků od státu. A pokud by se od peněz podařilo odstřihnout strany, které nejsou zastoupeny ve sněmovně ani v senátu, mohly by se ty momentálně úspěšnější těšit z pocitů vítězů další desítky let.

I v politice totiž platí, že peníze jsou až na prvním místě. Bez nich si těžko zaplatíte účinnou předvolební kampaň. Bez financí strana prakticky nemůže vybudovat rozsáhlou síť regionálních a místních organizací. Koneckonců bez peněz nemůže mít strana kvalitní zaměstnance a tudíž nemůže dobře fungovat. Pokud jde o stranu, které se nepodařilo proniknout do parlamentu, jsou právě peníze od státu prakticky jedinou možností jak přežít a jak se pokusit v dalších volbách o úspěch.

Do strany bez jakéhokoli vlivu mohou jenom těžko proudit mnohamilionové dary, protože by se nemohly štědrému mecenáši prakticky nijak zhodnotit. A pokud nemá menší strana zrovna štěstí, že může čerpat z dědictví slavnější minulosti, tak jako například Česká strana národně sociální, může v případě ztráty státního příspěvku svoji činnost prakticky zabalit.

Právě tímto směrem se v poslední době ubírala volná soutěž politických stran v pojetí českých zákonodárců. Poslancům se podařilo prosadit novelu zákona o politických stranách, která z bohatých měla učinit ještě bohatší a chudé měla definitivně zlikvidovat. Nový zákon například zvyšoval pravidelný roční příspěvek politické straně za jednoho poslance nebo senátora z půl milionu korun na jeden milion.

Změna způsobu vyplácení peněz za obdržené hlasy by pak prakticky definitivně zaškrtila přívod financí stranám, které by se nedostaly do parlamentu. Vznikla by tak prakticky uzavřená skupina současných parlamentních stran, do které by neměl šanci nikdo proniknout. Snad jedině v případě objevení se bohatého mecenáše ochotného investovat stovky milionů korun do nové strany a věřit, že se jí podaří okamžitě prorazit a vyhrát volby. Taková pravděpodobnost je však malá.

Proklamovaná volná soutěž politických stran tedy dostala v posledních měsících diskriminační podobu. Proto Ústavní soud vyhověl žádosti presidenta republiky a inkriminované pasáže zákona o politických stranách zrušil. Vyslal tak jasný signál, že nehodlá tolerovat výrazné omezování menších stran na úkor parlamentních. Zároveň dává Ústavní soud opakovaně najevo, že nebude podporovat žádné extrémy. Tedy ani ten, kdy by pro vstup do sněmovny stačilo získat jenom pár tisíc hlasů. Proto i nadále dochází k regulaci volné soutěže. Hlavně tím, že pro vstup do sněmovny je potřeba získat minimálně pět procent hlasů a u koalic ještě víc.

Ústavnímu soudu se tak daří navzdory snahám zákonodárců i nadále udržovat na jedné straně otevřenost českého politického systému a na straně druhé jeho funkčnost.

ČRo 6 / RSE 27. února 2001 rse@cro.cz