Tunel v kampeličkách nemá světlo na svém konci

Vždyť zákon hovoří jasně. Vklady jsou pojištěny a je tudíž jasně dáno, jaký má poškozený klient nárok. O ničem jiném se nehovoří, takže zkrachovalí kampeličkáři nemají podle strohé řeči paragrafů na další peníze šanci. Není tomu tak. Pokud poškození vkladatelé prokáží u soudu, že za krach družstevních záložen nese zodpovědnost stát, mohou po něm žádat náhradu škody a museli by ji dostat. Na čem mohou být případné žaloby založeny?

Třeba na tom, že Úřad pro dohled nad družstevními záložnami jakožto orgán státní správy nefungoval, tak jak měl. Podle poznatků družstevníků včas nezasáhl při zjevném porušování zákonů v jednotlivých záložnách. Například u Družstevní stavební záložny Praha bylo zjištěno, že v roce 1997 měla tato kampelička neprůkazné účetnictví, porušovala právní předpisy a v roce 1998 pokračovala v podivném vedení účetnictví. Úřad pro dohled o těchto nekalostech musel vědět z prováděných auditů, přesto nijak nezasáhl a kampelička mohla být dále tunelována. Podobným způsobem docházelo ke ztrátám i v jiných záložnách.

Včasný zásah mohl zabránit nejhoršímu. Ostatně řadoví členové kampeliček byli smířeni s tím, že ze svých vkladů vzniklou ztrátu umoří. A to proto, že v záložnách byly ještě desítky milionů korun, které mohly při správném vedení kampeliček přinášet zisky a mohly svěřené úspory zhodnotit. Mimochodem lidé do kampeliček nevkládali peníze především kvůli horentním úrokům, jak bývá často veřejnosti prezentováno. Při prostudování potřebných údajů lze zjistit, že rozdíl mezi úroky v bankách a kampeličkách byl malý a týkal se jenom některých produktů.

Lidi často lákala představa prvorepublikových kampeliček, na jejichž činnost bylo dobře vidět a které fungovaly v idylickém duchu sousedského hospodaření založeného na vzájemné důvěře. Realita byla jiná. Do vedení záložen se často dostali lidé, kteří svěřené peníze používali na riskantní projekty, nebo je půjčovali svým známým a také spřáteleným firmám. Než mohli družstevníci zasáhnout a to na valné hromadě, nahromadily se na bedrech kampeliček vysoké škody. Přesto nemusely být pro záložny osudové. Pokud by uvalená nucená správa měla jiný cíl, než je přivést k definitivnímu zániku.

Většina dosazených správců však neudělala rázný pořádek ve vedení účetnictví, proplácí sporné faktury a objednává nákladné audity. Pokud si družstevníci na jejich práci stěžují, dosáhnou občas jejich výměny. Většinou dochází ke změně takovým způsobem, že v konkrétních záložnách se zmatek ještě násobí a lze ještě obtížněji dohledat, na co byly peníze vynaloženy. Takže během nucených správ se snižuje zbytek aktiv v záložnách. Ty nezadržitelně míří k bankrotu a v klientech kampeliček sílí podezření, že jsou záměrně likvidovány.

Proto se domnívají, že jim stát svojí nečinností způsobil škodu a chtějí po něm její náhradu. Je s podivem, jak politici v drtivé většině dávají od těchto problémů ruce pryč. Přitom ještě před několika lety se téměř předháněli v tom, kdo z nich bude na letácích vábících klienty do tehdy začínajících záložen. Když už nic jiného, mohli by se minimálně zasadit o to, aby kauza kampeliček byla důkladně prošetřena. Vzhledem k tomu, že zkrachovala drtivá většina záložen, nepůjde asi jenom o selhání lidského faktoru v jednotlivých případech, ale o chybu celého systému. Bylo by užitečné alespoň pojmenovat, kdo ji zavinil.