Trocha kanářího dějepisu

Za počátkem chovu kanárů se musíme vydat daleko do historie. Kanárské ostrovy ve 13. stol. patří Arabům, v roce 1341 je znovu objevili Portugalci, roku 1473 tyto "Ostrovy šťastných" obsadili Španělé, od roku 1479 se řadí ke španělským državám. Za své pojmenování však ostrovy vděčí nikoli kanárům, ale velkým bojovým psům původního plemene "Perro de Presa Canario", které španělští kolonizátoři šlechtili výlučně na zápasy a vyváželi do Evropy. A protože kolonie musely především přinášet užitek, stal se dalším vývozním artiklem malý nenápadný ptáček, kterého původní obyvatelé chovali pro jeho krásný zpěv. Ten zalahodil uším uchvatitelů natolik, že se ho rozhodli zpeněžit.

Téměř sto let se Španělům podařilo udržet svůj kanáří monopol. Aby si zachovali výhodný obchod, vyváželi totiž pouze samečky. Poptávka po "cukrovém ptáčkovi" (jak se kanárům přezdívalo pro jejich údajnou oblibu cukrové třtiny) se však, hlavně ze strany majetných kruhů jižní Evropy, natolik zvýšila, že přírodní zdroje už stěží postačovaly, proto byli najednou obchodníci nuceni zabývat se i odchovem. A tak se téměř na konci tohoto stoletého období stali prvními chovateli kanárů španělští mniši.

Někdy koncem 16. století se začal chov kanárů masivně šířit. Muselo tu dojít k události, pro kterou nemá historie dosud vysvětlení, a vzniká tu nemalý prostor pro dohady a spekulace. Jisté je jen to, že monopol byl narušen. Snad byli mniši nepozorní a prodali omylem několik samiček, možná se nechali podplatit, mohlo dojít i ke krádeži. Nabízí se představa dobrodruhů a pašeráků, kteří tajně vyvezli několik ptáků přímo z ostrovů. Existuje ještě jedna verze: kolem roku 1550 údajně ztroskotala u břehů Korsiky loď vezoucí kanáry, ptáci se dostali na svobodu a pronikli na nedalekou Elbu. Tady se mohli spářit s místními divoce žijícími samičkami zvonohlíků, oba druhy mají k sobě geneticky velmi blízko a jejich potomci obou pohlaví jsou neomezeně plodní.

kanáři harčtí|foto: David Schovánek

Jaký je tedy původ současného kanára? Jedná se o čistokrevného potomka divokých kanárů, nebo je tento první v Evropě domestikovaný drobný pták produktem křížení?

Kanár dobývá Evropu, šíří se přes Itálii a Francii do Švýcarska, Rakouska, Holandska a do Německa, později i do Anglie. V Tyrolsku se kolem roku 1600 stal jejich chov velmi populární. V hornické oblasti v okolí města Imst, kraji rudných a stříbrných dolů nedaleko Insbrucku, chovali horníci kanáry nejen pro zábavu, ale i pro výdělek. Šlechtění tu probíhalo v několika liniích, kromě zpěvných ptáků také postavové a exteriérové, v neposlední řadě i barevné. Právě vznik prvních barevných odchylek od žluté spadá do tohoto období a nahrává tak teorii o ztroskotání.

Snad v každé zemi vytvořili místní chovatelé plemena a rázy odpovídající jejich představám, Francie a Holandsko se může pochlubit kadeřavými a prohnutými ptáky, v Anglii se kladl důraz na velikost a eleganci. Ale vraťme se zpět do Tyrol. Počátkem 18. stol. jsou tamní doly vyčerpány a část horníků se stěhuje do německého pohoří Harc. Berou pochopitelně s sebou i svoje opeřené přátele. Začíná se psát nová významná kapitola kanáří historie, vzniká harcký kanár, pověstný dutopěvec, kanár šlechtěný hlavně na zpěv.

Ono úzké spojení kanárů s oblastmi, kde probíhala těžba, mělo ještě další důvod. Na kanárech závisely životy horníků. V dole jsou ohrožováni důlními plyny i prostým nedostatkem kyslíku, který se spotřebovává dýcháním nebo tlením výdřevy. Díky svému rychlému metabolismu ptáci ve srovnání s člověkem mnohem citlivěji reagují na výskyt škodlivin v ovzduší. Kanár je svým nepřetržitým zpěvem, světlou barvou a pohybem po kleci ideálním detektorem těchto důlních nebezpečí.

Báňský úřad Spojených států uzákonil používání kanárů v roce 1913, ve Velké Británii k tomu došlo ještě o dva roky dříve. Záchranné stanice důlních společností po celé Evropě vykupovaly ptáky od soukromých chovatelů. Záchranáři brali s sebou ptáky v speciálních malých klíckách k likvidacím požárů nebo závalů. K úmrtím kanárů docházelo jen ojediněle, záchranné čety byly zvyklé pozorovat ptáky po celou dobu pobytu v místě neštěstí a při prvních známkách úzkosti či jakékoli změně chování se vydávali zpět na čerstvý vzduch. Kanára považovali za regulérního člena svého týmu a jeho ztráta byla považována za chybu.

Se vznikem moderních detekčních přístrojů během druhé světové války se používali kanáři v dolech stále méně. Německo zrušilo jejich používání v roce 1951, v Austrálii a Velké Británii však přistoupili k tomuto kroku až v sedmdesátých letech. Zpráva BBC z roku 1986 se zmiňuje o vyřazení posledních 200 kanárů do výslužby a jejich nahrazení elektronickými přístroji. Ale ještě během války v Perském zálivu, kdy hrozilo nebezpečí neznámých bojových plynů používaly protichemické jednotky živé ptáky. Ti totiž na rozdíl od moderních přístrojů, které se musí kalibrovat, reagují i na dosud nepoznané smrtící látky.

Dnes již kanáři definitivně opustili doly a protichemické jednotky. Stali se společníky člověka, obdivujeme jejich barevnou krásu, dělají nám radost svým zpěvem. Přesně jak si to před mnoha lety přáli španělští conquistadoři.