Thomas Kulidakis: Dobrý nápad – třetí pruh na českých silnicích

16. srpen 2016

Nedávno jsem jel po řecké dvouproudé silnici spojující dvě přímořská letoviska. Šíře a kvalita dopravní komunikace rovnala se přibližně běžné okresní silnici protínající české, moravské a slezské luhy a háje. Hustota provozu ovšem připomínala dopravní špičku v hlavním městě České republiky.

Přesto vše probíhalo naprosto plynule a bezpečně. V tu chvíli jsem si vzpomněl na nejnovější návrh Ředitelství silnic a dálnic. Podle něj má vzniknout v oblastech mimo dálniční dopravní tepny prostřední pruh sloužící k předjíždění. To je navýsost dobrý nápad.

V praxi ho zažívám při každé jízdě autem v Řecku. Na řeckých silnicích je naprosto běžné, že řidiči, kteří si z jakéhokoliv důvodu rozhodli zvolit pozvolné výletní tempo, jedou v hustém provozu hluboko za boční bílou čarou. V obou směrech. Vzniká tak naprosto přirozeně prostřední pruh, ve kterém se může předjíždět.

V případě, že je silnice poněkud vyšší třídy, než vyloženě venkovská, vznikají pruhy čtyři. A opět jeden uprostřed pro předjíždění. Uhýbají nejen osobní vozidla, ale také auta nákladní a kamiony. Vše je věcí vzájemné ohleduplnosti a soustředěnosti při řízení.

Ukazování volného místa pro předjíždění ve chvíli, kdy v zatáčkách a serpentinách vidí dopředu pouze první řidič je už jen pouhou pověstnou třešničkou na dortu. Ideální a naprosto běžný průběh dopravy popsaný výše má však své úskalí. Často se stává, že auta se zahraničními značkami na něj nejsou zvyklé.

Jejich řidiči si musí nejprve přivyknout. Jakmile si však zvyknou, nemohou si jízdu vynachválit. Míru spokojenosti dobře ilustruje příklad jedné ženy, která tráví léto s rodinou v severním Řecku. Vyprávěla mi zrovna nedávno, že v Praze a obecně České republice se jezdit bojí. V Helénské republice, což jsem viděl na vlastní oči, jezdí jedna radost.

Ohleduplnost nařízená zákonem

Dálnice D1, nehoda u Velkého Beranova

Vše je výrazem jasných pravidel, která vládnou. Autem jsem projel téměř celou Evropu a mám osobní zkušenost. V Německu například platí, že zpravidla všichni dodržují dopravní značení a povolené rychlosti. Pokud je překračují, je to o přibližně deset kilometrů. Člověk tedy ví, co může čekat.

Na jihu Evropy pak pravidla neplatí v zásadě téměř žádná. Proto je třeba jezdit velmi soustředěně, předvídat a být ohleduplný. Na stopkách čekat, zdali někdo nepojede, případně někoho pustit podle momentální situace. Být si vědom, že auto přede mnou může kdykoliv zastavit, zrychlit, odbočit doleva, doprava, jednosměrky jsou často formalita.

Oba systémy ale mají v sobě řád. Protože je jasně dáno, že buď platí značky, nebo ne. Buď jezdíme intuitivně, nebo podle předpisů. Na jihu Evropy obecně je nejvíce drobných „ťukanců“ způsobených ve městech a nejméně smrtelných nehod na silnicích.

Jen v České republice je bohužel pravdou, že část řidičů jezdí slepě podle předpisů a část dělá ze silnic džungli, kde platí právo silnějšího. Jen minimum jezdí ohleduplně, soustředěně a podle intuice. Nápad na střídající se střední pruh pro oba směry provozu určený dopravními značkami je dobrý. Je jen škoda, že ohleduplnost musí být opět nařízena zákonem.

A ještě větší škoda je, že dopravní experti přiznávají, že si od nové úpravy mnoho neslibují. Češi se totiž prý neumí řadit podle zipového pravidla. Ale kdo ví, třeba se starý pes novým kouskům naučí.

autor: thk
Spustit audio