Státní službě nepomůže jen zákon

Nově zformovaná koalice Koalice s velkým K a ČSSD, která v Poslanecké sněmovně zákon schválila, disponuje také v Senátu pohodlnou většinou. Někteří senátoři nicméně nevyloučili, že zákon by mohl být Senátem pozměněn. To by mohlo být riskantní, zákon prošel ve sněmovně velmi těsnou většinou a není zcela jisté, zda-li by se podobnou podařilo sehnat i při opakovaném hlasování o senátních návrzích.

Jde totiž rozhodně o zákon, mírně řečeno, kontroverzní. Proti němu se velmi tvrdě postavila ODS, která se domnívá, že zákon činí ze státních úředníků kastu lidí se zvláštními výhodami. Podle zákona budou mít úředníci oproti zákoníku práce nárok na jeden týden dovolené navíc, při propuštění dostanou pětiměsíční odstupné a zvýhodnění budou také v době nemoci. V tomto případě má jistě argumentace ODS své místo. Není důvod, proč by právě státní zaměstnanci na tom měli býti lépe než ostatní.

Stát jako zaměstnavatel nemůže zneužívat toho, že jeho součástí je také moc zákonodárná a výkonná, které mohou zajistit zaměstnancům zvláštní podmínky oproti jiným zaměstnavatelům. V konečném důsledku to totiž budou muset zaplatit daňoví poplatníci, tedy všichni občané, kterým mají úředníci sloužit.

Na druhé straně se ale nesmí zapomenout, že zároveň zákon zakázal úředníkům vedlejší pracovní aktivity, tedy zejména podnikatelskou činnost, aby se tak definitivně zamezilo konfliktu zájmů. Z toho vyplývá, že úředník bude muset spolehnout jen na své příjmy, na rozdíl od ostatních občanů. Stejně tak se na úředníka vztahují lustrační zákony. Tím se naopak stává oproti jiným občanům diskriminovaným. Jisté vyvažující zvýhodnění je tedy na místě a je pouze věcí diskuse, jestli jsou tato zvýhodnění adekvátní.

ODS ostře kritizovala i fakt, že se za zákon postavila i Koalice KDU-ČSL a Unie svobody. Zase je ale třeba říci, že se tak stalo až poté, co byly dodrženy některé podmínky, které ostatně zastávala i ODS. Především - ČSSD se nakonec nepodařilo prosadit tzv. definitivu, tedy záruku postupu každého úředníka při dodržení jistých podmínek a omezenou možnost úředníka propustit. Stejně tak byla zachována lustrační pravidla, kvůli kterým pro zákon nehlasovali komunisté.

Ze zákona vypadla i funkce jakéhosi úřednického šéfa všech státních zaměstnanců, kterého by jmenoval premiér a který by generálně rozhodoval o státních zaměstnancích. Snížila by se tak možnost každého ministra vybrat si své spolupracovníky. To by na jedné straně určitě zabraňovalo personálním zemětřesením po každé výměně vlády, ale na druhé straně by stejně tak bránilo provádět každému ministrovi své záměry.

Zákon tak sice nadále zůstává příliš podrobný, složitý a nepřehledný, ale díky úpravám umožňuje personální reformu státní správy. Kdyby totiž prošly některé záměry sociálně demokratické vlády, znamenalo by to zakonzervování současného stavu na mnoho let. A že nejde o stav právě dobrý, je možné se přesvědčit téměř denně při nejrůznějších kauzách. Státní správa nefunguje dobře.

A to by měl být také hlavní motiv argumentace obou stran při přijímání zákona. To, že zákon požadovala mnohokrát Evropská unie, by nemělo být rozhodující. Rozhodující by mělo být, aby stát dobře fungoval a aby občané neměli pocit, že své daně vyhazují oknem, což se zhusta stává.

Pro dobré fungování státní správy tedy rozhodně není nejdůležitější, kolik dovolené bude mít státní úředník. Rozhodující je, jak bude pracovat celý systém. A to se, možno se obávat, těžko zařídí jedním zákonem, i kdyby byl sebelepší.

ČRo 6 / RSE

13. března 2002

Napište nám: rse@cro.cz