Slovensko vyhlásilo před deseti lety svrchovanost

Vedl k rozpadu státu Čechů a Slováků, k rozpadu státu, na jehož počátcích stála vize T.G.Masaryka vytvořit Československý stát a národ, posvěcená vůlí mocností, které v 1. sv.

válce porazily císařské Německo a jejichž vítězství vedlo i k rozpadu Rakouska-Uherska, které bylo českými obrozenci označováno za "žalář národů". V dostupných pramenech existuje dostatek materiálů, které dokládají, že byl rozpad Československa výsledkem nikoli vůle tehdejších politiků, nýbrž pokračování velkého historického dilematu, které se opíralo o nacionální cítění a především o hledání historických kořenů, identity, kulturního spříznění a především silného partnera a to nikoli v poloze politické, nýbrž národní.

Velmi stručně řečeno: zatímco Čechům, Moravanům a Slezanům, kteří se mohli opřít o historické tradice evropské integrace, která měla počátek v kristianizaci, oplývala resentimenty s náboženskou reformací a všeobecně řečeno, disponovala státností - Slováci, ujařmení maďarskou nadvládou měli svoji evropskou roli s pomocí Čechů teprve hledat. Masarykova vize Československého národa, kterou tento státník uvodil táborickým heslem a umocnil představou tzv. čechoslovakismu již v první formulaci do jisté míry rozladila tzv. slovakisty, kteří věřili ve vlastní cestu a po jiném než husitském boku. O to se dokonce několikrát pokusili jak za 1. republiky, tak s nástupem nacismu a vznikem Slovenského štátu, tak během osvobození po 2. sv. válce, při federalizačních snahách, obrodném procesu v r.1968 , aby posléze vrcholily po listopadu r.1989 .

Zalistuje-li laskavý posluchač Peroutkovým Budováním státu zjistí, že slovenští národovci, vítající masarykovské snahy o společný stát, ovšem mající podstatné výhrady vůči české nadřazenosti již 20. října 1918 kladou podmínku existence soužití Čechů a Slováků ve společném státě deseti lety, po jejíž uplynutí se hodlají Slováci sami ujmout upřesnění vlastní role v demokratické Evropě. Se stejným požadavkem vystupuje Ján Čarnogurský v prosinci r.1989 . V r.1938 se Slováci rozhodli spojit svůj osud s nacistickým Německem, mezitím dosáhli sluchu jiné varianty ukotvení Slovenska u silného partnera. Urban Vojanský se netajil teorií spojení Slovenska s Ruskem. Jeho výrok - "radeji sa utopiť v ruskom mori, ak v českom pľuvanci" hovoří sám za sebe. Tyto snahy se objevují před koncem 2. sv. války i v moskevském Gottwaldově stranickém vedení. A byl to prý právě Gottwald, kdo poválečným snahám připojení Slovenska k tehdejšímu Sovětskému svazu zamezil. I v poúnorovém exilu nebyl mezi Čechy a Slováky nikdy klid. Zatímco Češi vyčítali Slovákům trvalý separatismus, Slováci vyčítali Čechům masarykovský čechoslovakismus.

Příkladů české přezíravosti či slovenského separatismu, které byly komunistickou atmosférou doma uměle potlačovány by se v československém exilu daly vyjmenovat stovky. Bylo pouze otázkou času, kdy demokratické podmínky ve stávajícím svazku umožní dramatické otevření trvalého dialogu přímo v republice. Rozdělení republiky se stalo skutečností. Česká strana, především za tím účelem vzniklé občanské iniciativy vyvinula nemalé úsilí, aby tomuto aktu zamezila. Byly organizovány širokoplošné petice, podpisové akce, byly projeveny obavy o budoucí osud obou národů. Česká strana dokonce iniciovala referendum, ke kterému však nedošlo. Byly obavy, že by Češi, nesouhlasící s rozpadem republiky, podlehli na Slovensku snahám opačným.

Jak tomu bylo na druhé straně budoucích hranic? Tehdejší prezident Václav Havel po vyhlášení slovenské svrchovanosti, ke které došlo právě 17. července 1992 za tři dny abdikoval na svůj úřad. Na improvizované tiskové konferenci, která se uskutečnila na podzim onoho roku v bavorském Frankenu při každoročním sympoziu Opus Bonum na otázku jedné slovenské novinářky - pán prezident, prečo ste tak lacno predali Slovensko, odpověděl: paní kolegyně, nezaznamenal jsem ani jednu demonstraci či petici slovenských intelektuálů nebo studentů, kteří by byli proti tomuto prodeji.

Za viníky rozpadu soužití Čechů a Slováků v jednom státě jsou trvale považováni tehdejší premiéři Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Tuto dějinnou nepravdu zatím nevyvracejí ani komentátoři, ani historici. Ti by měli naopak akcentovat trvalá úskalí, která toto soužití od r.1918 provázela. Současně by měli zdůraznit, že elegance, s jakou byl tento svazek rozpuštěn byla ve své době představiteli států, zápasících s podobnými národnostními problémy jako Belgie nebo Kanada, považována za příklad politické kultury a schopnosti brilantního dialogu.

Proto můžeme dnes říci, že výsledek procesu, který byl zahájen vyhlášením slovenské svrchovanosti 17. července r.1992 a následný vznik dvou samostatných států byl pro vzájemné soužití, politickou kolegialitu a porozumění přínosem pro nové a organičtější propojení národů Čechů a Slováků, které nemusí nutně spojovat společný stát.

rse@rozhlas.cz