Sloužil v Rudé armádě, zajal ho wehrmacht. Po válce ho komunisté uvěznili za šíření letáků
Válečný veterán Josef Holec chtěl být mlynářem. Nestalo se. Jeho sny vzala druhá světová válka. Jeho rodina vlastnila na Volyni obchůdek a později mlýn. Poprvé jejich hospodářství zplundrovala armáda už za první světové války. Jejich mlýn shořel na popel, když ho vypálil jejich pomocník. To už bylo v době, kdy nacistické Německo roku 1941 zaútočilo na Sovětský svaz.
Nedobrovolně narukoval do Rudé armády. Na frontě ho zajal wehrmacht, ale podařilo se mu utéct a dostat se domů. Tady se stal členem odbojové organizace Blaník. Na podzim 1944 se stal ženistou v československé brigádě v Buzuluku. V bitvě u Vyššího Komárniku ho zasáhla střepina do hlavy, ochrnul, nemohl ani křičet bolestí. Lékaři si mysleli, že umírá. V roce 1948 ho komunisté zavřeli do uranových lágrů. Šířil prý „nebezpečné“ řeči o SSSR: o gulazích, znárodňování, násilí bolševiků.
Na frontě druhé světové války
Příběh Josefa Holce zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. Jejich práce žije především díky drobným darům. Na webu https://www.postbellum.cz/klub/ můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa.
Rodina Holcova začínala na Volyni nejméně třikrát od úplného začátku. Nejdříve jim armáda vyrabovala jejich obchůdek v Českém Straklově, odstěhovali se a začali pěstovat chmel u vesnice Závidov. Přišla ekonomická krize a statek museli prodat. Koupili mlýn ve vesnici České noviny, který z pomsty vypálil jejich ukrajinský zaměstnanec, kterého předtím vyhodili, protože kradl. Opět začali od nuly. Josef Holec ovládal účetnictví, a tak se stal tajemníkem místního starosty.
Když na Volyň dorazila Rudá armáda, začalo znárodňování, otrocké práce. Obyvatelé českých vesnic, kteří vlastnili větší majetek, mizeli v sovětských pracovních táborech na Sibiři. Josefa zverbovali jako dělostřelce a vyslali na frontu. Jednotku zastavilo masivní bombardování u Žitomíru. Brigáda Rudé armády se rozprchla po celém kraji.
„Hořely tam cisterny, vlak vykolejil. My jsme vyskákali ven. Nikdo nevelel, nikdo nevěděl, co má dělat. S jednotkou jsem skončil v kukuřičném poli. Důstojníci sedli na koně a odjeli shánět jídlo po vesnicích, tři dny jsme nejedli. Najednou slyším rachot německých tanků. Naši vojáci polehávali u děl, většina z nich spala. Byly to tři německé stroje, které začaly hned pálit. Vojáci se dali na zběsilý útěk. Já jsem popadl jednoho zraněného a táhl ho na zádech,“ vypráví Josef Holec, který prchajícím nestačil a ztratil se.
„Ten zraněný plakal a prosil, abych ho zastřelil. Byl to komsomolec, mladý komunista, a strašně se bál, že když ho Němci dostanou, budou ho mučit. Já jsem si zase v duchu říkal: ´Kéž by nás Němci zajali, jen když nás nezastřelí!´“ vzpomíná Holec, který zraněného dotáhl až do nedalekého lesa k potoku. V noci se k sobě přitulili, aby se zahřáli. K ránu zraněný zemřel na vykrvácení.
Návrat domů
Josefa objevil místní sedlák. Mrtvému vzal boty a spolu s Josefem ho pohřbili. Josef u sedláka pracoval celý týden, a když se ve vesnici objevili vojáci wehrmachtu, kteří s vesničany směňovali, dobrovolně se jim vzdal: „Jeden z těch vojáků mluvil česky. Já na něj: ´Vy jste Čech?!´ On, že jo, ze Sudet. A co tu dělám?! Všechno jsem mu vylíčil a řekl jsem, že se chci vzdát. Postaral se o mě. Jako se zajatcem se mnou zacházeli velmi dobře. Byl jsem pracovní sila v kuchyni, pak jsem pracoval u Kyjeva v lágru, ze kterého mě dostal další Sudetský Čech sloužící ve wehrmachtu. Zařídil mi propustku jako armádnímu vozkovi, a tak jsem odešel. Tři sta kilometrů jsem se trmácel až domů,“ vypráví Josef Holec.
V Českých novinách ho vítaly samé ženy a děti, s nimi pár starých lidí. Patřil k nemnoha mladým mužům, kteří se vrátili, ostatní zahynuli na frontě, nebo zmizeli někde na Sibiři. Volyňáci se doslechli, že vzniká někde v Buzuluku československá samostatná brigáda.
„Založili jsme odbojovou organizaci Blaník. Nechystali jsme proti Němcům nějaké záškodnické akce, spíše nám šlo o to, zorganizovat se, zjistit, kdo je z české menšiny schopen bojovat,“ popisuje Holec. Když v říjnu 1944 dorazila do kraje československá armáda, vstoupilo do ní skoro 12 tisíc Volyňáků – staří sedláci, řemeslníci, ale i šestnáctileté, sedmnáctileté děti a ženy, které doprovázely své muže a rodiče.
Nohy na ramena
Při první bitvě vzali nováčci z Volyně nohy na ramena. Odehrála se 9. září 1944 u městečka Machnowka: „To bylo naprosté peklo. Velitelé netušili, že kolem vesnice, 400 metrů od nás, jsou Němci, dobře připravení. Sověti tvrdili, že jsme ještě daleko od nepřátelského postavení. Do vesnice jsme nakráčeli v trojstupech jako na nástup. Byla mlha, bláto, deštivo. Když se trochu rozjasnilo, začalo to. Vypadalo to, že na nás pálí ze všech stran z minometů, kulometů a děl. Lidé křičeli a utíkali. Strhla se panika. Každý, kdo mohl, někam zalezl,“ vzpomíná na nejhorší chvíli svého života Josef Holec.
Bitva u Machnowky, u polské vesnice ležící na západním okraji Kyjevské oblasti, zahynulo nebo bylo zraněno během několika hodin 611 Čechoslováků. Jedná se o největší masakr československých vojáků během jediného dne v bitvě druhé světové války. Velitel štábu Oldřich Kvapil pro Paměť národa vzpomínal, že byl donucen začít střílet do vlastních vojáků, aby zastavil paniku a zběsilý útěk.
Machnowku zažila i zdravotnice Věra Tichá rozená Lahůdková: „Neumíte si představit, kolik jenom uřezaných nohou jsme viděli. Já si pamatuju, jak se to tam v té Machnowce pálilo. Tam byla taková kupa amputovaných nohou. To bylo strašné. Ale řeknu vám, že i v míru jsou věci, které jsou strašnější než válka. A teď mám na mysli 50. léta – dobu, kdy tyto moje přátele, kteří přežili, zavírali. Jeden za druhým končil v komunistickém vězení, já jsem sama několik let čekala, kdy pro mě přijdou. Nevěděli jsme proč, ale zatýkalo se.“
Josef Holec za protistátní řeči, šíření letáků, a protože neudal přítele, dostal rok a půl v uranových lágrech na Jáchymovsku. Zatkli ho 18. listopadu 1948. Po propuštění pracoval jako závozník, později jako mzdový referent a účetní.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.