Slávky se obrnily proti vetřeleckému krabovi

Přírodní vetřelci často "válcují" původní druhy své nové domoviny. Příkladů bychom našli celou řadu. Naší flórou se šíří zavlečený asijský bolševník. Austrálie nedokáže čelit záplavě prudce jedovatých ropuch zavlečených na nejmenší kontinent z Jižní Ameriky.

Na východním pobřeží USA čelí původní měkkýš slávka jedlá invazi asijských krabů Hemigrapsus sanguineus. Krabi se objevili v roce 1988 na atlantické pobřeží státu New Jersey. Od té doby se stačili rozšířit směrem na jih až po Jižní Karolínu. Cestou na sever už urazili polovinu vzdálenosti, jež dělí místo jejich "výsadku" od kanadsko-americké hranice. Krabům brzy zachutnalo maso mlžů slávek jedlých. Není divu. Pro tyto mušle mají slova nejvyššího uznání i labužníci z řad lidí. Zdálo by se, že slávky jsou proti klepetům kraba bezmocné a že pláže na sever i na jih od New Jersey dláždí prázdné lastury. Američtí zoologové Aaren Freeman a James Byers z University of New Hampshire ale zjistili, že se slávky s rolí bezmocné oběti nesmířily.

"Neznamená to, že bychom mohli živočišné a rostlinné vetřelce jednoduše pustit z hlavy," řekl americký zoolog George Cox, který zasvětil studiu přírodních vetřelců svou profesionální kariéru. "Dokazuje to ale, že původní druhy nejsou proti vetřelcům tak úplně bezmocné."

Slávky nečelí krabí invazi poprvé. V 19. století se dostal na atlantický břeh USA z Evropy krab pobřežní (Carcinus maenas). Slávky jeho přítomnost dosud neznámým způsobem zjistí. Nejspíše "vyčenichají" molekuly, které krab vylučuje do okolí. V přítomnosti krabů si slávky budují až o desetinu silnější lastury. Takové brnění jim skýtá celkem dobrou ochranu. Krabovi zabere 50 % víc než času, než silnější lastury otevře a dostane se slávkám na kobylku. Často krab snahu o otevření lastury vzdá a hledá si kořist, která mu nebude tak tvrdošíjně vzdorovat. Když se slávka s kraby pobřežními nepotká, neplýtvá silami na zbytečné brnění a vystačí s lasturami standardní tloušťky.

Byers a Freeman prověřili reakci slávek na asijské kraby Hemigrapsus sanguineus. Zkoumali mušle, do jejichž životního prostředí už tento krab pronikl, i slávky ze severu USA, kam se vetřelec ještě nedostal. Rozdíl v reakci byl naprosto jednoznačný. Slávky z oblastí osídlených asijskými kraby reagují na přítomnost vetřelce budováním masivnějších lastur. Slávkám ze severu USA tato dovednost chybí. Zatím. Americké slávky si vyvinuly obrannou reakci na asijské kraby během pouhých 15 let a to je tempo, které jim zřejmě umožní se s krabí invazí zdárně vypořádat.

Evoluce podobných obranných mechanismů není v přírodě zřejmě nijak vzácná. Její tempo nesmí být zdlouhavé, protože "napadený" organismus nemá času nazbyt. Doslova a do písmene bojuje o život. Často zřejmě přicházíme až ve chvíli, kdy je střet vetřelce s původními organismy již dobojován. Evoluční bitva nám tak uniká. Souboj slávky a asijského kraba Hemigrapsus sanguineus je jednou z mála příležitostí, kdy jsme soupeřící organismy přistihli "in flagranti".