Sladký život

Příliš se toho nezměnilo, když Arabové v devátém století začali vyrábět cukr z indické cukrové třtiny. Třtinový cukr jako vzácnost přivezli ze svých tažení křižáci, ale protože neznali ani výchozí surovinu, ani způsob zpracování, byla tato sladkost hodnocena téměř jako zlato.

Cukr se prodával jako drahý lék v lékárnách a vážil se na gramy. Vedlo to tak daleko, že zájemci, zejména ženy, museli podepsat podle zákona z roku 1553 prohlášení a složit přísahu, že se bude cukr podávat pouze nemocným lidem. Zdraví lidé na cukr neměli nárok, nesměli jej ani ochutnat. Kdo tak učinil a byl přistižen, dostal se do vězení.

Plně se projevilo přísloví, že zakázané ovoce chutná nejlépe Francouzský král Ludvík XIV. byl milovníkem sladkých pokrmů a nikoliv jenom sladkých milostných dobrodružství. Proto jeho cukřenku hlídaly dnem i nocí stráže před nenechavými lapky a zvědavci.

Cukr byl zkrátka výrazem blahobytu a bohatství. Ještě dlouho poté, kdy už byl dosažitelný i pro široké vrstvy lidu, panovalo přesvědčení, že sladkou kávu nebo čaj pijí pouze velmi bohatí lidé. Majitelé třtinových plantáží prožívali zlatý věk, protože pro ně pracovali otroci a vyplácel se dovoz cukru do Evropy ze zámoří. Jejich pohádkové zisky a monopol na trhu skončily až v 18. století.

V roce 1747 objevil ředitel a profesor Berlínské královské akademie Andreas Sigismund Margraf cukr v řepě. Jeho žák Franz Carl Achard na základě objevu vypracoval na svém statku Kaulsdorf u Berlína technologický postup na získávání cukru z řepy cukrovky a v roce 1802 zahájil provoz první evropský cukrovar v Dolním Slezsku.

Cukr z řepy cukrovky někteří labužníci odmítali a stále dávali přednost dováženému třtinovému cukru, ale podstatně levnější řepný cukr nakonec ovládl Evropu. Dnes slouží cukr běžně v domácnostech, je důležitou surovinou při výrobě alkoholických nápojů, droždí, barev, farmaceutických prostředků a v neposlední řadě i třaskavin. Naše republika bývala jedním v největších producentů řepného cukru na světě.