Rtuť metající blesky

Naším cílem není návod na rozbušky, ale hledání toho, kdo připravil třaskavou rtuť jako první. Učebnice chemie nejčastěji uvádějí, že to dokázal roku 1799 Angličan Edward Howard, když rozpouštěl červený oxid rtuťnatý v kyselině dusičné a k roztoku přidával alkohol. Přitom se srážel jemně krystalický bílý prášek, jehož jednu vlastnost jsme již uvedli, a dodáme ještě další: vysokou jedovatost. Popsaný postup přípravy se používá dodnes, jen se pak nepokračuje tak, jak to učinil pan Howard. Ten se totiž domníval, že připravil některý z chloridů rtuti, a na vysušený prášek nalil kyselinu sírovou. Následující výbuch ho přiměl přehodnotit své domněnky, pokud jde o chloridy, a nazvat získanou sůl fulminát rtuťnatý.

Potud jedna z historek, jimiž chemie oplývá. Nazvěme to historkou, neboť se přímo vnucuje otázka, proč by se Howard, jinak zkušený chemik, pokoušel připravit chloridy rtuťný a rtuťnatý, sloučeniny v jeho době dávno známé. Pravděpodobnější je, že došlo k nedorozumění při interpretaci jeho úvah. Daleko podstatnější však je, že Howard sám si nečinil nároky na objev třaskavé rtuti, a naopak napsal, že "vybuchující preparáty rtuti ... jsou chemikům dobře známy; objevil je a úplně popsal pan Bayer".

Ten byl lékařem na dvoře Ludvíka XVI. a chemie byla pouze jeho koníčkem. Právě v ní byl na prahu objevu, když se pokoušel vyřešit otázku, proč roste hmotnost cínu a olova při žíhání, kdy kovy přecházejí ve své "calces". Dnes to nazýváme oxidy a víme, že za vzrůst hmotnosti může kyslík, který s kovem reagoval. Pierre Bayer (1725-1798) cosi tušil, ale hovořil o "pružném fluidu" vzduchu a dosah svého počínání nepochopil. Stejně tak nepochopil význam svých dalších pokusů, které pod titulem "Chemické eseje" a podtitulem "Pokusy s některými sraženinami rtuti k odhalení jejich pravé povahy" uveřejnil roku 1774. Mezi sraženinami, které popsal, byla i třaskavá rtuť. Nakonec zůstal Bayer v dějinách chemie jiným objevem - v dubnu 1774 připravil kyslík zahříváním oxidu rtuťnatého.

Byl však skutečně prvním, kdo objevil třaskavou rtuť? Jsou zmínky o tom, že nedlouho před ním se podobnými pokusy zabýval irský chemik William Higgins (1766-1825). To ale pořád není konec. Vlastnosti rtuti metající blesky prý dopodrobna znal "potulný chemik" Johann Kunckel von Löwenstern (1630-1703), jemuž se připisuje také objev rubínového skla. Takže snad Kunckel? Ani to není jisté.

Dostáváme se totiž do doby, kdy bylo chemické názvosloví značně nepřehledné, a je docela možné, že je někde ještě starší návod na třaskavou rtuť, kterého si zatím nikdo nevšiml. V minulosti se kyselina dusičná označovala nejen aqua fortis nebo spiritus nitri, ale také ignis gehennae, oheň pekelný, a oxid rtuťnatý býval nejen mercurius precipitatus ruber, ale i arcanum corallinum (korálové, míněno korálově rudé tajemství), případně aquilla ruber (červený orel).

Zevrubnější pátrání po třaskavé rtuti by se však zřejmě mělo svěřit rovněž arabistům. Zachovala se totiž historka o tom, jak před zraky Abú Alího Husajna ibn Alího ibn Síny (známe ho jako Avicennu, 980-1037) zahynul nejmenovaný alchymista právě při výbuchu třaskavé rtuti. Jde o smyšlenou historku nebo o skutečnost? Těžko říci, je tu problém s chemikáliemi, protože není známo, že by arabští alchymisté měli silné minerální kyseliny.

To je nejstarší datum. Nejmladší hranicí je 19. století, kdy třaskavou rtuť připravil Němec Justus von Liebig (1803-1873). Je pravda, že musel opustit školu, lékárnu a posléze i univerzitu právě pro své pokusy s výbušninami, a je rovněž pravda, že dokázal stanovit složení třaskavé rtuti alespoň potud, že kromě rtuti obsahuje kyslík, uhlík a dusík. Bude však asi korektnější uvádět, že objevil třaskavou rtuť nezávisle na ostatních. Podle další z historek mu návod prozradil potulný jarmareční kejklíř.

Shrnuto, někde mezi Liebigem a Avicennou je kdosi, kdo připravil tuto zajímavou sloučeninu rtuti a přesvědčil se o ní, že "metá blesky". Objevitelů mohlo být zřejmě více, protože rtuť se těšila pozornosti alchymistů. Do učebnic se dostal Howard možná i proto, že svůj pokus přežil a mohl ho tedy popsat. Třaskavá rtuť je totiž krajně nebezpečná. Jen když je hodně nasycena vodou, nevybuchuje a ani nehoří. Právě využívaje této vlastnosti provezl italský revolucionář Felice Orsini půldruhého kilogramu třaskavé rtuti z Londýna do Paříže. Poté ji sušil nad ohněm, v jedné ruce držel teploměr, v druhé hodinky. Je neuvěřitelné, že tuto proceduru přežil. Násilné smrti však neuniknul, neboť poté, co 14. ledna 1858 spáchal atentát na Napoleona III., byl 13. března téhož roku popraven.