Rodina Anny Frankové hledala útočiště v Americe. Bez úspěchu…
Srovnání se přímo nabízí. Nejen ve Spojených státech se ve veřejné debatě poukazuje na podobnost nynější situace syrských a iráckých imigrantů hledajících útočiště v Americe s útrapami evropských Židů prchajících na počátku II. světové války z Němci okupovaných území.
Píše o tom americký deník Washington Post a dále pokračuje: Mezi mnohými, kdo se neúspěšně snažili uniknout nacistické perzekuci, byli i Otto Frank a jeho rodina: manželka Edith a dcery Margot a Anna.
„A zatímco příběh této, po válce smutně proslulé rodiny, se dnes může zdát mimořádný, ve skutečnosti symbolizuje zkušenosti mnoha dalších Židů zoufale se snažících o záchranu“ – cituje deník amerického historika Richarda Breitmana, který se podílel na objevu dokumentů o pokusech Frankových dostat americké vízum.
„Snaha Otty Franka dostat rodinu do Ameriky zmařily restriktivní imigrační zákony. Spojené státy je přijaly narychlo kvůli národní bezpečnosti. Cílem bylo zamezit válečnému přílivu cizinců,“ vysvětluje Breitman.
Tento historik už v roce 2007 v rozhovoru pro stanici Public Radio poznamenal: „Anna Franková by dnes mohla být sedmasedmdesátiletou ženou, patrně spisovatelkou, žijící v Bostonu. Namísto toho zemřela v patnácti letech v německém koncentračním táboře Bergen-Belsen.
Otto Frank začal shánět víza poměrně pozdě. A od počátku to byl složitý a marný proces. Je popsán na zhruba osmdesáti stránkách dokumentů, které lze dohledat v archívech Institutu pro židovský výzkum. Nepomohly ani Frankovy konexe v amerických podnikatelských a politických kruzích.
V roce 1941 rodina přesídlila z Německa do Nizozemska, odkud se Otto obrátil na svého starého přítele Nathana Strause: „Jsem nucen uvažovat o emigraci a Spojené státy se mi jeví jako jediná možnost,“ psal Frank 30. dubna 1941. „Možná si vzpomínáš, že máme dvě dcery. Je to hlavně pro jejich dobro, náš osud je méně důležitý.“
Straus byl muž s konexemi – mimo jiné byl synem jednoho z vlastníků řetězce obchodů s oděvy Macy´s a podle některých zdrojů i přítelem Eleanor Rooseveltové. Nalezené dokumenty dokazují, že Straus a jeho žena Helen plédovali pro Frankovy na americkém ministerstvu zahraničí a imigračním oddělení Národní organizace pro uprchlíky.
O pomoc se snažili i bratři Edith Frankové. Do Spojených států odcestovali už dříve a byli ochotni poskytnout čestná prohlášení i finanční podporu. Otto Frank se ale obával, že bratři jeho ženy, jako „obyčejní dělníci z Bostonu,“ nebudou míst dost peněz na to, aby přesvědčili imigrační úředníky, že příbuzné dokážou podporovat. Nakonec se ale za rodinu zaručil i zaměstnavatel obou bratří.
„Snaha Frankových mohla být úspěšná, pokud by se pokusili odejít dříve,“ soudí profesor studií o holocaustu na Newyorské univerzitě David Engel. „Na jaře roku1941 se Ottovi v práci dařilo, jeho rodina byla zajištěná a represe proti Židům ještě nebyly v Nizozemsku zavedeny.“
„A tak preferoval to, co považoval za pohodlný život s občasnými nepříjemnostmi, před nejistým osudem dvojitého uprchlíka v nové zemi. A to za předpokladu, že by se taková nová země vůbec našla,“ cituje Washington Post profesora Engela.
Ale pak začalo přituhovat a Frankovi se dali do vyplňování formulářů. Zpřísnila se však i americká imigrační politika a postoje vůči evropským uprchlíkům byly čím dál podezíravější.
„Americká vláda ztěžovala cizincům vstup do země – a nacisté ztěžovali odchod. Už na počátku roku 1939 bylo na seznamu čekatelů na vízum do USA více než 300 tisíc jmen,“ upřesňuje historik Breitman.
V této složité situaci dospěl Otto Frank k názoru, že šance dostat se do Ameriky je téměř nulová. A začal uvažovat o Kubě, která nebyla v přijímání evropských Židů tak striktní jako Spojené státy.
I přes značné obtíže a náklady – jedno vízum přišlo na 2500 dolarů – dokázal Otto Frank v prosinci 1941 kubánské vízum získat, zatím pro sebe. Deset dní nato vyhlásily Německo s Itálií válku Spojeným státům a Frankovo vízum bylo zrušeno.
Celá rodina se v červenci roku 1942 ukryla v tajných a dlouho připravovaných prostorách v zadním traktu jednoho z amsterdamských domů. Po dvou letech skrývání byli prozrazeni a deportováni do koncentračních táborů. Anna a její sestra Margot tam zemřely na tyfus, smrt dostihla i vyčerpanou a vyhladovělou Edith.
„Je to těžké v takovýchto časech: ideály, sny a naděje v nás vzkypí, jen aby byly rozdrceny krutou realitou,“ zapsala Anna Franková v roce 1944 do svého deníku, který ji doprovázel v tísnivém úkrytu.
„Je to zázrak, že jsem neztratila všechny své ideály, zdají se tak absurdní a nepraktické. Ale stejně na nich lpím, protože stále věřím, i přes to všechno, že lidé jsou v hloubi duše dobří,“ uzavírá Washington Post citátem z Deníku Anny Frankové.
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
