Rjúkjúské dialekty

Okinawská prefektura, do druhé poloviny 19. století samostatné Rjúkjúské království, rozvíjela svou kulturu na základě úzkých politických vztahů s Čínou a bohatých obchodních vztahů s mnoha zeměmi jihovýchodní Asie (na dnešním území Thajska, Vietnamu, Indonésie a Filipín) a samozřejmě s Japonskem. V 70. letech 19. století bylo území připojeno k Japonskému velkocísařství, mezi lety 1945 - 1972 se nacházelo pod americkou vojenskou správou. Rozmanité a hojné kulturní vlivy z mnoha cizích regionů tak daly vzniknout tomu, co dnes sami Okinawané nazývají "čampuru bunka" neboli smíšenou kulturou. Takový asijský "melting pot".

Pořadatel, který jednotlivé soubory v Obecním domě uváděl a tlumočil českému publiku krátké rozhovory s jednotlivými sbormistry, uvedl, že texty dvou písní jsou v okinawském dialektu. Tento dialekt je pro běžného Japonce nesrozumitelný a on sám jakožto Čechojaponec s japonštinou coby mateřským jazykem, jim vůbec nerozumí.

Okinawština jako taková je velice zajímavým útvarem a dala by se považovat za jeden z "vývozních artefaktů" okinawské kultury. Okinawa je pojaponštělé jméno hlavního ostrova rjúkjúského souostroví; po připojení Rjúkjúského království k Japonsku ve druhé polovině 19. století bylo celé území pojmenováno podle tohoto ostrova. Pokud bychom tedy chtěli být korektní, měli bychom standardní dialekt okinawské prefektury nazývat rjúkjúštinou a tu dále členit na jednotlivé místní dialekty. Aby byla situace komplikovanější, není vůbec správné rjúkjúštinu škatulkovat jako dialekt. Jako dialekt japonštiny, samozřejmě. Pouze v Japonsku jsou dialekty Okinawské prefektury prohlašovány za dialekt japonštiny. Lingvisty po celém světě bývá považována za samostatný jazyk, který sice příbuznost k japonštině vykazuje, nicméně zhruba od 11. či 12. století se vyvíjel nezávisle na ní. Dnešní okinawské dialekty jsou zlatým dolem pro vědce na poli staré japonštiny, neboť jsou v nich "zakonzervovány" gramatické a výslovnostní jevy, které již z japonštiny v průběhu staletí vymizely. Nicméně, průzkumy příbuznosti rjúkjúských "dialektů" k dnešním dialektům čtyř hlavních japonských ostrovů prokázaly, že ani v případě dialektů jižního Kjúšú, "nejsousednější" oblasti Okinawské prefektury, není podobnost jazykových forem taková, aby se lidé z jižního Kjúšú mohli s Okinawany byť jen trochu domluvit. (Ani náhodou nepomýšlejte na srovnání s možnostmi komunikace Čechů a Slováků, spíše pomyslete na dnešní Angličany a Němce.)

Dialekty jednotlivých ostrovů Okinawské prefektury se vyznačují především tím, že užívají pouze tří samohlásek - a, i, u.
Jednotlivé dialekty jsou přitom velice "lokální", mnohdy stačí přejít z jedné vesnice do druhé a už se tam používá jiných gramatických koncovek a věci každodenní potřeby jsou označovány rozdílnými výrazy.
Haisai anebo Čú uganabira znamená dobrý den. Gubirí sabitan zase promiňte. Pojmenování Okinawa je pojaponštělou verzí okinawského Učiná. Tento výraz se zapisuje dvěma znaky: volné moře a provaz (šňůrka). Však má také ostrov (potažmo prefektura) protáhlý tvar, připomínající provaz s uzlíky, plovoucí na hladině.

Okinawské dialekty jsou pomalu na ústupu a s vymíráním nejstarší generace ostrovanů bohužel pomalu mizí. Japonština je na Okinawě již od konce 19. století jediným vyučovacím jazykem na školách. V médiích se také hovoří pouze standardní japonštinou.
Navíc Okinawská prefektura vždy byla a také zůstává nejchudší oblastí Japonska. Ve druhé polovině 19. století, kdy celé japonské území procházelo překotnou modernizací a industrializací, zůstalo toto zemědělské území stát zcela stranou všech změn. Okinawané proto začali hromadně odcházet za prací na hlavní japonské ostrovy, potažmo do ciziny. Mezi ostatními Japonci se přirozeně snažili užívat pouze standardní japonštiny a protože na ně bylo pohlíželo jako na venkovské balíky z Nemanic, leckdy si i pojaponštili svá jména.

Hudba je jednou z forem, ve kterých se původní řeč a nářečí jednotlivých ostrovů udržuje i nadále. Okinawská hudba se výrazně liší od hudby v jiných částech Japonska, je živější, rytmičtejší a nevázanější. Okinawské tance hojně zapojují ruce a existuje tendence spojovat některé jejich prvky s pohyby rukou v thajských tradičních tancích. Okinawané do rytmu hudby často pískají na dva prsty a modernější taneční choreografie obsahují složité výskoky a obraty.
Tradičními nástroji jsou velké i malé bubny a třístrunný nástroj sanšin, potažený hadí kůží. Vzhledem k tomu, že okinawské soubory již v západní Evropě koncertují (v mnoha zemích EU již po několik desítek let existují malé komunity okinawských emigrantů), se s okinawskou kulturou, jmenovitě s hudbou a tancem, snad budeme moci v nedaleké budoucnosti seznámit i přímo u nás, v Česku.