Proč se zvířata stěhují do měst?

03511958.jpeg
03511958.jpeg
Jaké faktory dovolují zvířatům pronikat z venkovské krajiny a do městského prostředí a úspěšně se tam uchytit? Významnou roli hraje proměnlivá míra strachu z člověka.

Anglická města hostí početnou populaci lišek. Do amerických velkoměst se stěhují z venkovské krajiny kojoti. Podobných příkladů zvířat, která se vzdala přírody a dobrovolně se nastěhovala mezi lidi, najdeme celou řadu. Ostatně i u nás najdeme příklad sokolů, kteří se uhnízdili v kostelní věži uprostřed rušného velkoměsta. Co ale rozhoduje o tom, zda se daný živočišný druh v městském prostředí uchytí a prosadí?

Městské prostředí se liší od venkovského v mnoha ohledech. Často tu chybí predátoři, bývá tu méně vegetace a nabízejí se tu jiné zdroje potravy. Města jsou navíc velmi různorodá. Například hustě zastavěná centra nabízejí živočichům zcela jiné podmínky než periferie sousedící s venkovskou krajinou. Jedno ale mají všechna města společné – žije v nich na malé ploše hodně lidí. O úspěchu zvířat v městském prostředí zjevně rozhoduje významnou měrou právě to, jak se živočichové vypořádají s těsným kontaktem s lidmi.

Do výhody se ve městech dostávají živočichové, kteří mají v rámci druhu vysoce variabilní chování a vyskytují se mezi nimi vedle „ustrašenců“ také „nebojsové“. Tato různorodost se projevuje například rozličnou vzdáleností, na kterou nechají zvířata přiblížit člověka bez toho, že by před ním začala prchat. Například argentinští vědci pozorovali u tamější poštolky pestré velmi proměnlivou vzdálenost, na kterou jednotliví ptáci ulétnou před blížícím se člověkem. Toto zjištění odpovídá vysoké úspěšnosti, s jakou se tento drobný dravec prosazuje v městském prostředí. Podobně předurčuje variabilita v chování ke zdárné invazi do měst i argentinského dravce čimanga stěhovavého. Městská populace se rekrutuje z nebojácných jedinců, kteří se snáz vyrovnávají se střety s lidmi.

Velkoměstský život může znamenat větší stres. Ale také nemusí

To, že zvířata přežívají v městském prostředí, neznamená, že tu nejsou vystavena zvýšenému stresu. V řadě případů však městský život vyšší stresová zátěž neprovází. Svědčí o tom nedávná studie publikovaná ve vědeckém časopise Scientific Reports. Tým pod vedením španělské ekoložky Martiny Carreteové ze sevillské Universidad Pablo de Olavide zkoumal stres, jakému čelí sovy králičí sídlící v argentinských městech, a srovnával jej se stresovou zátěží sov žijících na venkově. Na míru stresu vědci usuzovali z koncentrace stresového hormonu kortikosteronu. Analýzám podrobili ocasní pera vytržená chyceným sovám. Ukázalo se, že městské sovy netrpí zvýšeným stresem a hodnoty stresového hormonu v jejich těle se neliší od koncentrací naměřených u ptáků žijících v klidnějším prostředí venkova. Zajímavé výsledky přineslo následné sledování jednotlivých ptáků. V městském prostředí si nejlépe vedly sovy s průměrnými hodnotami stresového hormonu. Ptáci, kteří měli koncentrace hormonu zvýšené, se nedožívali tak vysokého věku, protože ve městě přeci jen trpěli zvýšeným stresem. Naopak, ptáci se sníženými hodnotami stresového hormonu se zřejmě „nenechali rozházet“ ani podněty, které byly důležité pro přežití a jejich „flegmatismus“ je dovedl k časnější záhubě.