Příběh Ludmily Váchalové: Dobře se učíš, Libuško. Když se zřekneš rodiny, můžeš studovat

„Řekl mi: ´…když se vzdáš rodiny, nebudeš se s nimi stýkat, s nikým, tak budeš moct studovat a dostaneš všechno, co budeš potřebovat.´

Nemyslím, že to byla nabídka jenom pro mě, protože těch nabídek bylo určitě mnohem víc, a to skutečně považuju za špatné, protože lákat patnáctiletý dítě, aby se vzdalo rodiny… Nevím. Potom není divu, že jsem k tehdejšímu režimu nechovala zrovna sympatie… Protože jsme byli rodina a měli jsme se rádi, nepřicházelo v úvahu, abychom se takhle rozdělili. Mně to tenkrát nedošlo, až teprve později jsem přemýšlela: co to bylo vlastně za režim, který něco takového chtěl? My jsme odsuzovali Hitlerjugend, ale totéž se vychovávalo u nás… Mě to zlákalo na tu druhou stranu.“

Západ-Svatopluk

Ludmila se narodila v srpnu 1936 na šumavské Volyni jako Hrdličková - otec byl tesař, matka pomáhala u sedláků. V roce 1945 se Hrdličkovi přestěhovali do Boru u Tachova, kde začali sedlačit. Po únorovém komunistickém převratu dostal bratr Jaroslav osmiletý trest za pokus o útěk ze země a putoval do pracovních táborů na Jáchymovsku. Založil tam s přáteli tajnou skupinu Západ-Svatopluk, jejíž členové (nejen „muklové“, ale i zaměstnanci) vyráběli protirežimní letáky a dokumentovali chování dozorců, úmrtí vězňů a vůbec poměry v lágrech.

Rodiče mezitím přišli o hospodářství – a Ludmila, která odmítla ředitelovu nabídku, vychodila dvouletou rolnickou školu a pracovala pak ve strojní stanici a v zemědělském družstvu. Na činnosti skupiny se začala podílet na začátku roku 1954: přebírala od pracovníka dolů Rudolfa Vrtala balíčky letáků a pokyny, jak a kam je má rozšířit, tajně posílala bratrovi papíry, obálky a adresy komunistických funkcionářů, převzala a poté odnesla dalšímu spolupracovníkovi Aloisi Pavlíčkovi „lágrový deník“. Starala se i o pašování letáků na Západ.

Ludmila Váchalová na konci 60. let|foto: Adam Drda

V říjnu 1954 už měla pocit, že kamkoli jde, má za sebou „doprovod“ – lidi z okolí znala, a tak brzy pochopila, že ji sleduje Státní bezpečnost. Dne 2. prosince zaparkovalo před domem Hrdličkových několik estébáckých aut:

„Sebrali mě, posadili do auta a odvezli do Tachova na StB…. Já jsem nejdřív chtěla utéct, z toho auta, ale to nešlo, když jsem viděla tolik lidí. A potom, kam? V Tachově jsem seděla, naši taky. Estébáci udělali předtím prohlídku baráku a všechno zpřevraceli… A ráno potom mi nasadili brejle, takový kožený, a vezli mě, abych nevěděla kam, ale bylo to na Jáchymovsko, do Vykmanova.“

Po měsících výslechů a pobytu na samotce dostala Ludmila Hrdličová-Váchalová u Krajského soudu v Karlových Varech šestiletý trest. Čekaly jí další věznice: do roku 1956 byla v Chebu, pak krátce v Želiezovcích na jižním Slovensku a nakonec v Pardubicích. Na svobodu se dostala po amnestii v květnu 1960, půl roku před koncem trestu. Bratr Jaroslav Hrdlička, původně odsouzený k osmi letům, se se dostal z kriminálů až roku 1965.

Vzpomínky Ludmily Hrdličkové-Váchalové si kdykoli poslechněte nahoře v článku nebo v audioarchivu.