Přežívající náboženská nesnášenlivost

Koncem 18. století však doznala náboženská situace značných změn. Císař Josef II. vydal v roce 1781 toleranční patent, legalizující a občansky zrovnoprávňující evangelíky s katolíky. To samozřejmě vedlo k tomu, že mnozí lidé se opětovně přihlašovali k evangelickému náboženství, které bylo tradičním náboženstvím jejich předků. Do běžného života se ale zásady vyhlášené tolerančním patentem prosazovaly značně obtížně. Po určitý čas přetrvával s oficiálním a úředním povolením evangelické víry určitý nesouhlas, který byl mnohdy spojen také s výraznými projevy náboženské netolerance. Zřejmě to bylo ovlivněno i skutečností, že ve stejném roce vydal císař ještě nařízení o zrušení všech klášterů, které se nezabývaly vyučováním, vědeckou nebo charitativní činností a že zrušeny byly všechny řády rozjímavé a žebravé.

Císařova rozhodnutí tak výrazně zásáhla nejen katolickou církev, její postavení a majetek, ale odrazila se i v četných protestech občanů, pro něž byla okázalá forma a nádhera katolických pobožností a obřadů přitažlivá. V některých případech docházelo i ke značně ostrým střetům vyvolaným skutečností, že katoličtí věřící mnohé důsledky vyplývající z tolerančního patentu odmítali a otevřeně se proti nim stavěli. K jednomu z takových vážných střetů došlo ve Skramníkách, nevelké obci ležící nedaleko Prahy.

Když v roce 1782, tedy rok po vydání tolerančního patentu, zemřela jakási Dorota Procházková v obci Žhery u Českého Brodu, měla být pohřbena na hřbitově v sousedních Skramníkách. Její tělo bylo ale celkem třikrát neseno na hřbitov, nikdy ale k pohřbu nedošlo. Problém byl v tom, že žena se na podkladě tolerančního patentu přihlásila k evangelické víře a katolíci vždy zabránili jejímu pohřbení na dosud pouze katolickém hřbitově. Čtvrtý pokus pohřbít Dorotu Procházkovou na hřbitově ve Skramníkách se proto konal za asistence oddílů vojska z Prahy, Kouřimi a Českého Brodu. Ty pak musely rozehnat dav asi 9 tisíc vesničanů, kteří se do Skramníků svolali z širokého okolí vyzváněním na kostelní zvony a opětovně chtěli pohřbu zabránit. Vojáci však vesničany rozehnali silou a každému, koho chytili, bylo uštědřeno 25 ran holí. Potupnému výprasku neušla ani řada místních hodnostářů.

Důstojným pohřbením Doroty Procházkové však ještě celá záležitost neskončila. Vojáci zůstali ve Skramníkách ještě několik dnů, přičemž obec a fara je musely ubytovat, živit a postarat se i o jejich koně. To byl nepochybně trest, který obyvatelé obce pociťovali víc, než obdržených 25 ran holí. Vojáci odešli do svých posádek teprve tehdy, když došlo k dohodě a písemnému příslibu všech okolních obcí, že nikdo se nebude vdovci za pohřeb mstít.