Poslední obraz. Bitva o Halič
Válka, která změnila mapu světa, dramata padlých a neznámých vojáků na bojištích - to je série šesti rozhlasových dokumentů „Bitvy 1. světové války", které jsme vytvořili ve spolupráci s historiky Vojenského historického ústavu. Připravila B. Janečková.
Srpen 1914. Ve válce už je osm evropských států. Do zbraně jsou povolávány miliony mužů na dvou frontách a první Češi ve zbrani míří do Haliče. Jsou mezi nimi tři, kteří se nedobrovolně ocitli na haličském bojišti.
Příběhy medika Bedřicha Opletala, malíře Jindřicha Průchy a Josefa Jiráska z Brzic u Jaroměře zachycuje dokument Bronislavy Janečkové.
Jindřich Průcha píše snoubence Ludmile Hegenbartové týden před svou smrtí: „Halič, to jsou ohromné plochy půdy, která leží ladem. Lidé jsou tu zamlklí, zaražení, neveselí. Místy je vidět vojenské zásobovací tábory, pole zneklidněné barevnými skvrnami v hnědi, černi a šedi. Bílé košile Huculů a holubí šeď koní. Čerň kalhot, vlasů dlouhých a vlnitých. Tráva a stromy kolem cest jsou šedivé prachem, jen nebe je jasnější…“
Haličská fronta se v Průchově dopise stává plátnem, posledním obrazem, které malíř už nikdy nenamaluje. V bitvě u Komarova je zasažen střepinou granátu a 1. září svým zraněním podléhá.
Zda čeští vojáci rakousko-uherské císařské armády vnímali vítězství či prohry svých pluků stejně jako jejich velitelé, na to se jednoznačně odpovědět nedá.
V dochovaných deníkových zápiscích a v korespondenci se dočítáme spíše o válečných hrůzách v zákopech, o padlých kamarádech a o stesku po domově. Přežít znamenalo zvítězit.
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
