Petr Příhoda: Kauza profesora Martina C. Putny

Český vysokoškolský profesor se stal respektovaným zosobněním naší vzdělanostní úrovně, vlastně pokračovatelem národních buditelů. Kromě odborné úrovně patřila k jeho roli i důstojnost, ba i vznešenost. Osobnosti našich profesorů tomu vcelku odpovídaly. I za první republiky. Jejich jmenování hlavou státu bylo nejen rituálním, ale i faktickým stvrzením stavu věcí.

Reálný život se pak ubíral jinými cestami. Nacisté nám zavřeli vysoké školy a mnoho profesorů skončilo v koncentráku. Původní představu o jejich společenském významu to posílilo jen na čas. Poúnorové čistky zavedly jiné poměry a od představitelů vysokého školství se vyžadovala loajalita k novému režimu. Ne všichni se tomu podrobili zcela, ale mnozí ano. Po jistém uvolnění v 60. letech přišla nová vlna čistek, normalizačních. Zejména v humanitních oborech. Prezidenti republiky se měnili, ale požadavek politické loajality i jmenovací rituál trval. Trvali na něm i akademici. A veřejnost na to byla zvyklá. Listopadovým převratem se tento stereotyp nezměnil. Změnily se však poměry ve vysokém školství, což naše veřejnost už tolik nevnímá.

Vznikla řada nových vysokých škol, i problematických. Některé s podnikatelským záměrem. I těm zavedeným nastaly nové starosti. S financováním. Objevil se typ profesora mnohoobročníka. Pedagogický étos vysokoškolského profesora už není samozřejmým předpokladem. Je věcí individuální volby. Představa důstojného a státotvorného představitele akademického světa však přetrvává. Už bez opory v realitě. Asi ji sdílí i Miloš Zeman. Nu, a Martin Putna se jí vymyká. Měli bychom si na to zvyknout.