Paní Věra o síle, která unese slabost

„Tak to ještě vypadáte vlastně docela dobře.“ Tohle tedy nebyla seznamovací věta, jakou bych si představoval. Doktorka Věra Pokorná tehdy, zkraje 90. let, učila nás, budoucí učitele. Měla k tomu skvělé předpoklady; usměvavá dáma, která by jistě vynikla mezi akademiky, ale po osmašedesátém raději působila v ústraní psychologické poradny, manželka evangelického teologa.

Nejspíš už viděla v životě spoustu horlivých svazáků i pobožných blouznivců, jednoduše pošetilých chlapů. A teď mi na uvítanou říká, že na to, k jakému náboženskému spolku patřím, vlastně nepůsobím jako úplný cvok. Ještě jednou děkuji.

Slyšel jsem v tom jejím, lehce sarkastickém tónu, ozvěnu zprávy, kterou mi nedlouho před tím doručil film Přelet přes kukaččí hnízdo režiséra Miloše Formana. Mějte se na pozoru před všemi, kdo mají moc a myslí to s vámi dobře. Právě proto, že nad vámi mají moc, si je musíte držet pěkně od těla, ať už provozují školu, církev, nebo jako ta velká sestra ve Formanově filmu vedou blázinec. Bez kritického odstupu vůči autoritám se tak může škola i církev nakonec v ten blázinec změnit.

Ta seznamovací, uštěpačná věta Věry Pokorné ale nebyla tou, která změnila můj pohled na svět. Zaujalo mě tohle: „Síla se přece nepozná podle toho, kolik slabosti u druhých dokáže objevit a odmítnout. Síla se naopak pozná podle toho, kolik té slabosti u druhých unese.“

Je to vlastně jednoduchá myšlenka a Věra Pokorná ji pronesla mimochodem, coby pouhé konstatování. Jako by nás nechtěla zdržovat něčím tak triviálním, jako je myšlenková prvouka. Je to groteskní představa – zatímco muži, vesměs jsou to totiž muži, mudrují o konci civilizace a zániku tradičních hodnot, věští z temných mraků, které se nad námi stahují, provází mě lehce sarkastický úsměv jedné ženy.

Dívá se na mě s laskavým porozuměním. Takových blouznivců s dobrým úmyslem už jsem viděla! Chtěl bys jen dobré, jenomže neznáš ani sám sebe. Pamatuj si jednu věc, říká mi ten lehce pobavený hlas. To tvé chlapáctví svědčí jedině o tom, že si moc nevěříš, že máš strach. Jenomže kampak s tou obavou. Budu ti už napořád připomínat, že daleko lepší, než hledat nepřátele, bude hledat břemeno, které bys mohl alespoň na chvíli, kousek poponést.

Vyber si, bude těch neviditelných břemen spousta. Ať budou v nepřízni čeští Romové, gayové a lesby, anebo uprchlíci. Vyber si a já ti budu připomínat: „Síla se přece nepozná podle toho, kolik slabosti u druhých dokážeš objevit a odmítnout. Sílu naopak poznáš podle toho, kolik té slabosti u druhých uneseš.“ Ta věta Věry Pokorné, pronesená jaksi mimochodem, vlastně navíc, se mi v paměti vrací často. Nebude to náhoda, že slovo paměť je v češtině ženského rodu.