Olympijské hry nemohou měnit svět

O tom všem celý svět moc dobře ví. Tyto a mnohé další informace měl k dispozici také Mezinárodní olympijský výbor, když rozhodoval o tom, kam hry letní olympiády umístí. Navzdory těmto faktům zvolil právě Čínu. Konání her v Pekingu tedy už těžko někdo zabrání. Určitě ne Rumlem a Žantovským připravovaná aktivita. Větší šanci na úspěch mohla mít před definitivní volbou.

Pokud by se před několika měsíci nebo ještě lépe roky podařilo vytvořit mezinárodní výbor, který by koordinoval nátlak proti kandidatuře Pekingu. V době, kdy se prezentovali jednotliví adepti a kdy probíhalo zákulisní lobování, mohlo mít masivní poukazování na porušování lidských práv v Číně efekt. Tím spíš, pokud by se do něj zapojili světoznámé politické i jiné osobnosti. Při vší úctě k českým politikům, jejich hlas má ve světě určitě menší váhu než například mezinárodních organizací zabývajících se lidskými právy, tibetského duchovního vůdce Dalajlámy nebo sdružení Novináři bez hranic.

Senátoři Ruml a Žantovský tudíž svým činem dělají pouze gesto. V jejich případě by nemělo být laciné, protože právě tito politici porušování lidských práv ve světě systematicky a dlouhodobě sledují a různým způsobem proti němu vystupují. Stačí namátkou připomenout jejich osobní podporu běloruské opozici přímo v Minsku. Bylo by tudíž divné, kdyby k přidělení letní olympiády Číně mlčeli. Přesto jejich slova nebudou natolik mocná, aby přivodila změnu.

Při rozhodování o dějišti olympijských her měly nad ideály navrch peníze. Čína s více než miliardou obyvatel představuje pro každého obchodníka trh snů. A pro jeho získání stojí za to přimhouřit nad nějakým tím politickým vězněm oko, nebo ještě lépe zavřít obě dvě. Taková je realita posledních let. Svět s Čínou vesele obchoduje a ani Česká republika není výjimkou. Snad každý by doma našel nějaký výrobek, na kterém by si mohl přečíst nenápadný nápis vyrobeno v Číně.

Čilý mezinárodní obchod a příliv investic údajně pomáhají dostávat obyvatele této lidnaté země z izolace a postupně drolí komunistický režim. Olympiáda by prý měla být dalším krokem k tomu, jak Čínu donutit k větší komunikaci s demokratickým světem. V době příprav her a hlavně při jejich konání by se měl čínský komunistický režim otevřít světu jako nikdy v dosavadní historii. Na druhé straně bude mít světová veřejnost více příležitostí pochopit složitou asijskou mentalitu a odlišné zvyklosti mající kořeny v čase dávno minulých. Vzájemné poznání může být užitečné oběma stranám.

Právě takto argumentují ti, kteří konání olympiády v Pekingu podporují. Kdyby se jejich slova měla brát vážně, pak by se olympijské hry konaly výhradně v totalitních státech. Pomohly by k zhroucení těchto režimů a k šíření demokracie. Samozřejmě je to nesmysl. Ostatně olympiáda v roce 1936 v Berlíně Hitlerovo postavení spíš posílila než oslabila, a také hry v Moskvě v roce 1980 byť demokratickým světem bojkotované, pád komunismu neurychlily.

Zkrátka olympijské hry nemohou mít ambici měnit svět. Měly by být především svátkem sportu. Musely by se však konat v zemi, kde nemohou být propagandisticky zneužity. A tou komunistická Čína určitě není. Zkrátka ideály olympismu jsou tvrdým byznysem neúprosně vytlačovány do muzea. Na tom nic nezmění ani iniciativa senátorů Rumla a Žantovského.