Ocenění české vědy

24. září 2010

K výročí založení republiky udělil prezident republiky 28. října 2005 více než dvěma desítkám osobností našeho politického, uměleckého a vědeckého života vysoké státní řády a vyznamenání. Medaili za zásluhy o stát v oblasti vědy obdrželo i několik významných vědců, jejichž osobnosti a vědecké dílo vám chceme postupně přiblížit podrobněji.

Medaili za zásluhy o stát letos obdrželi:
Prof. RNDr. Jaroslav Koutecký, DrSc. (14. 10. 1922 - 10. 8. 2005) - in memoriam
Prof. RNDr. Helena Illnerová, DrSc. (28.12.1937)
Prof. Mudr. Vladimír Vonka, DrSc. (31. 7. 1930)
Prof. Mudr. Petr Zvolský, DrSc. (12. 9. 1933)
Prof. Mudr. Mojmír Petráň ( 28. 3. 1923)
Ing. Miroslav Smotlacha (22. 9. 1922)

Dnes se budeme věnovat prvnímu oceněnému prof. Jaroslavu Kouteckému.

Jaroslav Koutecký
...člověk, který si je čímkoli bezvýhradně jistý, není vědec.
"Již od začátku jsem nebyl persona grata, ale nakonec jsem vždy ze svých potíží nějakou dírou vyklouzl." Bohužel se mu nepodařilo vyklouznout z potíží zdravotních. 10. srpna letošního roku profesor Jaroslav Koutecký v Berlíně zemřel.

Prof. Jaroslav Koutecký

Fyzikálním chemikem se málem nestal, zajímal se totiž hlavně o dějiny umění a filosofii. Brzy ho ale zaujala nekonvenčnost problémů teorie relativity a kvantové fyziky. Za války pracoval spolu s Otto Wichterlem jako laborant v Chemickém ústavu Baťových závodů ve Zlíně. Existovala zde tajná univerzita, kde přednášeli učitelé z brněnských vysokých škol. Vášnivě se tu diskutovalo o nových problémech a Jaroslav se rozhodl pro přírodní vědy. Tři poválečná léta věnoval studiu teoretické fyziky na Karlově Univerzitě. Byl činný ve studentském spolku Přírodovědecké fakulty, kde si utříbil názory politické i filosofické. Došel k přesvědčení o nutnosti výchovy vědeckých elit.

Počátky Kouteckého vědecké dráhy jsou spojeny s teoretickým studiem nekoherentního rozptylu záření. Brzy ho ale zaujala problematika polarografie. Do teoretických výpočtů zahrnul hydrodynamiku efektů a kinetiku chemické reakce a došel k řešení, které velmi dobře souhlasilo s experimentálními daty a stalo se základem pro vypracování obecné teorie polarografických proudů. Práce dosáhla rekordního počtu citací. I když byl znám svými protikomunistickými názory, dostal za ní Jaroslav Koutecký spolu s profesorem Brdičkou Státní cenu. S oblibou říkával: "...asi si mysleli, že svou vědou přispívám ke slávě komunismu."

Touto epizodou se mu otevřela cesta k vědecké práci. Souběžně se studiem stavů elektronů v krystalech a velkých molekulových systémech se J. Koutecký věnoval intenzivně kvantové teorii molekul, tedy kvantové chemii. Stal se u nás jejím průkopníkem i za cenu značných obtíží. Jedna z verzí kvantové chemie, teorie rezonance, odporovala totiž tehdy jedině dovolené marxistické doktríně dialektického materialismu a byla považována za kacířskou. Kouteckému se však podařilo přesvědčit rozhodující činitele Akademie věd o nesmyslnosti takového přístupu. Spolu s Wichterlem kvantovou chemii v diskusi na Akademii s nemalým rizikem obhájili. V roce 1967 utrpěl J. Koutecký řadu prakticky smrtelných zranění při těžké automobilové nehodě. Zvláště závažné pro vědeckou práci byly dlouhodobé poruchy nervového systému. A tak nejen z politických důvodů, ale i v souvislosti se ztrátou manželky, dlouhým léčením zpřetrhanými pracovními kontakty a nejistotou, zda bude ještě schopen vědecky pracovat, odešel v r. 1969 J. Koutecký do zahraničí. Po kratších pobytech v Americe a v Kanadě, kde pracovali jeho nejlepší žáci, se nakonec rozhodl pro Freie Universität v Berlíně. V Německu se zabýval nestabilními systémy, poté rozšířil svůj zájem na teorii klastrů (shluků molekul) s cílem předpovídat jejich stabilitu, elektronovou a geometrickou strukturu a charakter chemické vazby. Zajímalo ho, zda klastry vykazují nějaké zvláštní vlastnosti, zda se mohou vymykat klasickým představám. Výzkum se ukázal jako velice důležitý, protože vlastnosti klastrů souvisejí s vlastnostmi nových technicky zajímavých materiálů.

Kouteckého elektrochemické a kvantově chemické práce měly velký mezinárodní ohlas u široké obce teoretiků i experimentátorů. Patřil k nejcitovanějším a nejuznávanějším českým vědcům 20. století. Vždy prosazoval nutnost těsného spojení teorie a experimentu a interdisciplinárního přístupu k vědecké práci. Dostalo se mu nejen širokého vědeckého uznání, obdržel i dlouhou řadu vyznamenání a čestných doktorátů. Byl jmenován zahraničním členem Učené společnosti.

Jaroslavu Kouteckému patří dík i za intenzivní snahu přispět k rozvoji české vědy. Po roce 1989 sehrál významnou roli v transformaci zdejšího vědeckého výzkumu. Stal se prvním předsedou Grantové agentury ČSAV, působil v řadě komisí Akademie i Ministerstva školství. V té době pobýval v Praze velmi často, zabýval se publicistickou a popularizační činností ve které se velmi ostře stavěl proti agresivním kritikům vědy a proti šíření pavědeckých módních teorií, zvláště postmodernismu.

Profesor Jaroslav Koutecký byl v pravém slova smyslu renesanční osobnost. Byl neobyčejně všestranně vzdělaný, byl velkým znalcem umění a jeho filosofické zázemí mu umožňovalo orientovat se v přicházejících problémech s velkým nadhledem. Za své názory bojoval čestně a s ohromným nasazením. Nenáviděl průměrnost a lhostejnost. I když byl neustále stíhán těžkostmi buď politickými nebo později zdravotními, stále usiloval o něco nového. Svojí vědeckou dráhu přirovnával k překážkovému běhu na tři tisíce metrů. "Zatímco při hladkém běhu doletí atlet do cíle rychleji a elegantně, vyžaduje překonávání vodních příkopů zvláštní vlastnosti. Běžec se nesmí nechat odradit, a přestože do příkopu z vysílení nemotorně šlápne, musí pokračovat v závodě."

autor: Jana Štrajblová
Spustit audio