O škodolibostech Slunce

První, na co částice vyvržené ze Slunce na cestě k Zemi narazí, je hustá síť satelitů. Částice procházející zemskou atmosférou ohřívají její tenkou horní vrstvu, zvyšují její hustotu a současně i unášecí sílu. Efekt je nejvýraznější kolem výšky 300 km nad zemským povrchem. Konstruktéři družic mají na vybranou. Buď zvýšit oběžnou dráhu nad 800 km, kde je již jevy v atmosféře nebudou ovlivňovat, nebo počítat s případným zničením satelitu. Ale ani ve výšce nad 800 km není zcela bezpečno. Elektricky nabité částice ze Slunce mohou poškodit nebo zničit citlivá elektronická zařízení. Satelit pak může zůstat na oběžné dráze zcela neovladatelný a stát se velkým nebezpečím pro ostatní aktivní orbitální zařízení.

Dále přichází na řadu atmosféra. Klimatologové analyzovali záznamy z meteorologických družic z let 1979 až 1992 a došli k závěru, že v intervalech minimální sluneční aktivity bylo v atmosféře vždy o několik procent více oblačnosti než během jejího minima. Skeptici dokonce tvrdí, že globální oteplování není způsobeno lidskou činností, ale hlavní příčinou změn klimatu je podle nich Slunce. V CERN se na toto téma připravuje série experimentů. Částice z urychlovače, podobné těm, které přicházejí ze Slunce, budou bombardovat komory naplněné imitací zemské atmosféry. Výsledky by měly hodně napovědět.

I když předpovědi intenzity sluneční aktivity jsou velmi obtížné, přece jen se už jisté možnosti ukazují. Teoretici z NASA si v roce 2004 všimli, že sluneční aktivita v určitém cyklu dobře koreluje s počtem slunečních skvrn, které byly na Slunci o dva cykly dříve. Na základě této přibližné metody předpověděli, že období velmi silné sluneční aktivity přijde v roce 2012. Odhad souhlasí s dalším modelem, který již není pouze empirický. V minulé dekádě totiž fyzici objevili na Slunci rozsáhlý pohybující se pás plazmatu, který jakoby teče od slunečního rovníku k pólům na obou polokoulích rychlostí mezi 30-65 kilometry za hodinu.

Sluneční skvrny jsou zpravidla aktivní několik týdnů před tím, než zmizí z dohledu, ale jejich magnetické pole přetrvává. Tato slabá pole jsou unášena a akumulují se na pólech. Zpětný tok se nedá měřit, ale pravděpodobně směřuje pod povrchem zpět k rovníku. Během zpětného toku se vlivem rotace Slunce zotavuje magnetické pole, tvoří se nové sluneční skvrny a nové oblasti sluneční aktivity. Zpětný podpovrchový tok probíhá podle počítačového modelu pomaleji, a to rychlostí asi 5 km za hodinu. Zabere tedy asi dvě dekády a z toho vyplývá, že Slunce si udržuje v paměti magnetické pole po dobu asi 20 let. Sluneční aktivita není tedy určena výhradně předcházejícími cykly, ale závisí na interakci s předcházejícími cykly. Řada dalších modelů ale naopak předpokládá, že předešlý cyklus sluneční aktivity bezprostředně aktivuje ten následující.

Fyzici tvrdí, že pro vědu je tato názorová divergence prospěšná a s napětím očekávají, která předpověď se splní. Shoda panuje pouze v tom, že musíme nechat Matku Přírodu rozhodnout, kdo má pravdu.