Norský polárník, světový diplomat

24. září 2010
Fridtjof Nansen (1861-1930)

Fridtjof Nansen (1861 - 1930) patřil v závěru 19. století k významným a světově proslulým polárním badatelům. Byl prvním, kdo procestoval vnitrozemí tajemného Grónska, na lodi Fram podnikl výzkumnou cestu Severním ledovým oceánem, při níž vědecky zkoumal nejen ledovcové pustiny, ale i mořské proudy, prakticky si ověřoval také možnost dosáhnout vytoužené mety - severního pólu.

V roce 1895 se dostala jím vedená výprava, při níž si Nansen potvrdil svá výzkumná pozorování svědčící o tom, že u severního pólu není žádná pevnina, ze všech dosavadních výprav k vytoužené metě nejblíže. Pořád ji ale od pólu dělila vzdálenost dlouhých 450 km. V dalších letech se Nansen již věnoval především vědeckému zpracovávání svých poznatků a pozorování, jen kratším vědeckým výpravám a rozsáhlé přednáškové činnosti. Dobytí pólu, soutěžení kdo na severním pólu stane jako první, ho již nelákalo. Zřejmě na to měl vliv i jeho vztah ke sportu a k tělesným cvičením.

Ačkoliv byl sám mimořádně fyzicky zdatný - a cestu k pólu považoval za výkon, který je schopen uskutečnit jen fyzicky zcela mimořádně disponovaný jedinec - nebyl nijak srozuměn s tím, že nejen tělesná cvičení, ale i jejich výsledky ztratily část své ceny. Právě určitou závodní řevnivostí. Pro Nansena bylo vše, co se nazývalo "rekordem" (a dobytí pólu by samozřejmě takovým rekordem bylo) nepříliš prospěšné, protože lidé se při honbě za jejich zdoláváním stávají pouhými lidskými stroji nebo závodními koňmi...

V roce 1905 se Norsko oddělilo od Švédska a Nansen, který byl v té době světově nejznámějším Norem, se stal diplomatem. Nejdříve ve službách Norska v Londýně a ve Washingtonu, po vzniku Společnosti národů po první světové válce již po vlajkou této organizace. V ní byl - jako reprezentant neutrálního státu a navíc jako známá, uznávaná a bezvýhradně důvěryhodná osobnost - pověřen prací s válečnými zajatci, běženci a uprchlíky. Tedy s těmi, které válka - ale třeba i jiné skutečnosti - připravila o domov. Byl pro tuto obtížnou práci vybrán jak pro své prozíravé organizační schopnosti, tak i pro odvahu, s níž se pouštěl do každého nového a nesnadného úkolu. A protože citlivě vnímal i zlo a utrpení, které bylo milionům lidí v nejrůznějších zemích vyhnáním z domova způsobeno, byla to volba mimořádně šťastná.

Úkolů, které se na Nansena valily, bylo mnoho. Bylo zapotřebí zajistit návrat asi 450 tisíc válečných zajatců do jejich zemí. Prosadil dokonce i to, aby byly odesílány dodávky obilí také do sovětského Ruska, zmítaného hladem a občanskou válkou. Na námitky politiků, že dodávky posílí pozici sovětské vlády, odpovídal otázkou, zda existuje v plénu Společnosti národů jediný člověk, který by měl to svědomí říci, že raději než podpořit sovětskou vládu, chce vidět dvacet milionů lidí umřít hladem. Ani poté se ale Společnost národů k tzv. Nansenově pomocné akci nepřipojila, a ta se musela opírat především o soukromé iniciativy.

Objevovaly se však i zcela nové problémy. Bylo třeba postarat se o řecké uprchlíky z Malé Asie, kterých bylo více než jeden milion. Objevili se vyhoštěnci z Bulharska, organizovala se repatriace Turků do Malé Asie, mimořádně citlivým se stal problém Arménie, kde přes polovina národa se stala obětí hromadného vraždění a větší část zbytku uprchla ze své země. Arménům věnoval Nansen i svoji knihu Oklamaný národ, která chtěla být určitým varováním pro Evropu, neboť jí připomínala celou řadu nesplněných, či zrazených slibů. Nansenova slova v závěru knihy "Vždyť šlo jen o ten malý, krvácející, ale nadaný národ bez petrolejových polí a bez zlatých dolů" byla - a nejen tehdy - více než výmluvná.

Za zcela mimořádné zásluhy v práci pro uprchlíky a běžence byla Nansenovi v roce 1922 udělena Nobelova cena míru. Charakteristické pro Nansenovu osobnost přitom bylo, že finanční částku, která byla s udělením ceny spojena, věnoval opět strádajícím. V roce 1928 pak byl Nansenovým jménem nazván pas, který byl podle přijaté mezinárodní dohody vystavován uprchlíkům. Majitelé "Nansenova pasu" již nebyli považováni za bezdomovce a v každé zemi měli výhodnější postavení cizince.

Když 13. května 1930 Fridtjof Nansen zemřel, řekl o něm francouzský spisovatel Romain Rolland: "Byl jediným hrdinou Evropy v naší době". Jistě především proto, že dokázal mít odvahu, která dokáže překlenout vzdálenost mezi poznáním dobra a jeho uskutečněním.

Spustit audio
autor: František Morkes