Norimberský stín nad vztahy křesťanů a židů

Křesťané slaví Velikonoce v době, kdy židé mají svátek Pesach. Věřící z obou náboženství mají také některé společné texty. I to je jeden z důvodů, proč se právě v této době zamýšlet nad vzájemnými vztahy obou komunit.

Pro pochopení problematických momentů ve vzájemných vztazích křesťanů a židů je důležité znát jejich minulost. Počátky (tedy první století našeho letopočtu) byly vcelku nadějné, vysvětluje teolog Pavel Keřkovský:

„Rabi Gamaliel vyučoval své žáky, že se vůči křesťanům mají chovat s velkým respektem. Stejné toleranci učil své učedníky apoštol Pavel.“

Zvrat přišel v momentu, kdy se z křesťanství stalo oficiální státní náboženství. „Roku 385 hoří první hranice s kacíři. Církev se stala nesnášenlivou, což souvisí s tím, že se stala výlučnou, byla jediným dotovaným náboženstvím,“ doplňuje Pavel Keřkovský.

Další smutnou kapitolu ve vzájemných vztazích křesťanů a židů potom představují závěry IV. lateránského koncilu. Kromě věroučných otázek řešil právě podmínky pro židy a také pro muslimy. Židé museli nosit žlutou hvězdu, nesměli bydlet v obcích mezi křesťany, ale až za jejich hranicemi nebo v ghettech, muslimové museli nosit žluté turbany.

Dluhy vůči minulosti dávné i nedávné

Ve dvacátém století potom křesťané nebyli schopní účinně zabránit holocaustu.

„Dnešní církve by si měly kajícně uvědomit, že o své minulosti neinformují pravdivým způsobem a že ani dnes nenaplňují cele svou povinnost starat se o ty, kteří jsou společensky vydělení. K tomu je přitom zavazuje základní premisa milování bližního jako sebe samého.“

Podotýká teolog Pavel Keřkovský, který přednáší etiku na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.