Lukáš Jelínek: Na lanovce snů

Tím nemyslím ani zařízení na stahování dřeva, ani městkou hromadnou dopravu na Petřín, ani sunoucí se kabinky na úpatí alpských štítů - byť i ony mají cosi do sebe.

Já jsem však fascinován obyčejnými sedačkovými lanovkami v českých a slovenských horách. Čím starší, tím lepší. A přednost mají jednosedačkové, i když jich je dnes jako šafránu.

Cílem je dostat nahoru co nejvíc lidí – turistů, ale hlavně v zimě lyžařů. Proto se už rovnou konstruují trojsedačky a čtyřsedačky, nebo se zavádějí kabinkové lanovky, ve kterých na vás neprší, nesněží ani nefouká. To ale, uznejte, není ono.

Čtěte také

Už jako dítě jsem s údivem pozoroval obrovská kola nacházející se v dolní i horní stanici lanovky na Javorový vrch v Beskydech. Všude kolem se rozléhal ohromný rachot a pouze tu a tam smáčkl chlapík v železničářské uniformě knoflík s klaksonem, kterým se patrně domlouval s kolegy na druhém konci.

Nejspíš proto, že mi fyzika nikdy moc nešla, jsem léta vnímal lanovku jako vrchol technického pokroku. Počítal jsem sloupy, pozoroval kladky a doufal, že na lanovce někdy zůstanu viset. I to se mi nakonec párkrát v životě poštěstilo.

Komáří vížka - lanovka|foto: Dagmar Cestrová

Proto jsem se před třemi roky s chutí seznámil s nejdelší sedačkovou lanovkou v České republice a prý i ve střední Evropě, nesčítáme-li tedy víc na sebe navazujících úseků. Nachází se v Krušných horách a spojuje Krupku s Komáří vížkou.

Funguje už od roku 1952, měří 2339 metrů a její dvousedačky vyjedou nahoru za zhruba patnáct minut. Sedíte kolmo ke směru jízdy a pozorujete lesy, louky i chalupy v osadách pod vámi. Trasa vede chvíli nahoru, chvíli dolů a do toho si celý stroj tiše přede.

Čtěte také

Okamžik zklamání, kdy musíte v cíli sesednout, ale v případě Komáří vížky vystřídá rozkoš z výhledů do kraje pod vámi a za vámi. Vidíte Krupku, Teplice a kousek dál i Ústí nad Labem. Máte možnost si všimnout, v jak zvláštním regionu jste. Na jedné straně fabriky, doly, sídliště, zároveň ale i malebné vesničky, rybníky a kopce protějšího Českého středohoří.

Na opačnou stranu to není o nic slabší. Koukáte na širou planinu, na níž jsou rozeseté domečky, silnice i pastviny s kravami snad všech barev. V tropickém létě se to nezdá, ovšem s podzimem návštěvníkovi rychle dojde, kde se to octil: na větrné hůrce. Ledabyle oblečení turisté si koledují o zápal plic. Ne nadarmo jsou na dohled obří větrníky.

Hrad Krupka|foto: Jan Beneš

Když ale prochladnete, schovejte se do udržovaného horského hotelu, který se na 806 metrů vysoké hoře tyčí od nepaměti - zvonice už na jeho místě byla v roce 1553 - a je dominantou kraje. Než tělo roztaje, můžete se namátkou dozvědět, že ještě dřív, než byla lokalita zasvěcena komárům, nesla jméno Muckberg. Hovořilo se tedy o vrtošivé, ba strašidelné hoře. Legendami jsou opředeny i šachty ve stráních nad Krupkou, v nichž se těžil cín.

K sestupu můžete zvolit hned několik cest. K těm nejrychlejším a nejstrmějším patří trasa okolo zříceniny hradu Kyšperk, jenž vyhořel před nějakými pěti sty lety, ovšem dochované části nasvědčují, že k malým nepatřil.

Čtěte také

Hrad v Krupce, na který můžete dorazit po dalších ze značek, vydržel déle, ale dnes z něj jsou též už jen ruiny. Pamětní deska vám aspoň prozradí, že během pobytů v teplických lázních hrad několikrát navštívil i J. W. Goethe.

Je to tak: v zimě vás mohou zahřát lázeňské procedury v nedalekých vznešených Teplicích, v létě se můžete zchladit v novém jezeře Milada s neuvěřitelně čistou vodou. Pokud ale patříte k bláznům mého ražení, dokážete se zabavit už jen pozorováním unikátní lanové dráhy a opakováním přání, aby neskončila ve starém železe a nebyla nahrazena čímsi supermoderním, superrychlým a supernudným.

Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.