Nic netrvá věčně

Ale oč snadněji se loučíme s lidmi, o to hůře se nám kupodivu loučí s věcmi. Některé z nich nás zaujmou, podnítí naši fantazii, a my se od nich odvrátíme a říkáme si, že se k nim v pravý čas ještě vrátíme. A pak najednou zjistíme, že už to nikdy nepůjde.

Dobře doskřehotal havran Edgara Allana Poea. Never more! K téhle nostalgické úvaze mě přivedla zpráva, že úřady v indické Kalkatě brzy zakáží rikši. Určitě víte, co je rikša - lehké vozidlo taxíkového typu oblíbené v tropech. Nevím ale, jestli jste se s rikšou svezli, pokud ne, o hodně jste přišli. A smiřte se jako já s tím, že v Kalkatě už to s největší pravděpodobností nedoženeme.

Zkuste rikšu saigonskou, taženou jízdním kolem, či rikšu bangkogskou s pohonem motocyklovým. Doporučuji. Vítr vám bude čechrat vlasy a vaše slastné pocity umocní vědomí, že se vozka tolik nenadře jako provozovatel rikši v Kalkatě. Ten je totiž sám sobě kočím i tahounem. Drží v rukou dvě tyče a na nich za sebou vleče vysoký dvoukolý vozík.

Kalkatské úřady dospěly k názoru, že taková dřina je nehumánní, neospravedlnitelná, a že se musí zakázat. To zní natolik rozumně, že skeptik zpozorní. V tom bude nějaký háček, řekne si. A je. Kalkatskými uličkami dnes s rikšou v zádech proklusává 18 000 nezmarů, kteří zákazníka spolehlivě provezou i místy do pasu zaplavenými monzunovými dešti. Humánně motivovaný zákaz vezme těmhle lidem práci i chleba. A nevypadá to, že by je úřady chtěly nějak odškodnit.